Tchyně
S manželem máme syna, který brzy oslaví první narozeniny. Dítě jsme si přáli, takže když jsem otěhotněla, byli jsme moc šťastní. Syn je zdravý a krásný kluk a dělá nám jen radost. Ovšem je tady jiný problém. Bydlíme v domě s tchyní, která má přízemí a my patro. Máme udělaný úplně samostatný byt, takže bychom se nemuseli vůbec vídat, ale tchyně samozřejmě často přichází. To by mi ani tak nevadilo, ale ona je prostě posedlá dětmi.
Touha
Vždycky chtěla mít velkou rodinu, ale kvůli zdravotním problémům měla jen jedno dítě, mého manžela. Léčila se, jezdila do lázní, chtěla podstoupit i umělé oplodnění, což byla tehdy u nás nová metoda, ale to nevyšlo. Tak nutila svého muže do adopce, no nakonec to skončilo tak, že ji její manžel opustil, protože už to nemohl vydržet. To jsem se dozvěděla od svého muže, který mi říkal, proč se vlastně manželství jeho rodičů rozpadlo.
Tchyně měla kvůli zdravotním problémům jen jedno dítě.
Posedlost
Tchyni ale její sen o velké rodině neopustil a teď to přenáší na nás. Jakmile mi skončilo šestinedělí, začala mi říkat, abychom malému pořídili sourozence. Neustále nám dělá přednášky, jak by dítě mělo mít sourozence, že je to lepší pro dítě i pro rodiče, neustále se vyptává, kdy už bude druhé, že to bude pro malého parťák. Když chci dát pryč nějaké věci, které už jsou synovi malé, říká, ať to schovám pro další dítě. Mluví mi do výchovy, pořád mě nabádá, abych synovi věnovala veškerý čas, že to všechno strašně rychle utíká. Přitom já se synovi věnuju úplně normálně a ráda, ale ona je skoro hysterická. Když si s ním hraje nebo ho chová, tak si ho zase úplně přivlastňuje, jako kdyby byl její dítě.
Pod tlakem
Už jsem manželovi říkala, že mi její chování vadí, a on s ní několikrát mluvil, ať s tím přestane, že se pak kvůli ní cítíme pod tlakem. Ale ona vždycky, že to tak nemyslí a že máme být rádi, že můžeme mít další děti, co by ona za to bývala dala, a už jede nanovo. Skoro mi připadá, že je to čím dál horší. Přitom my sami jsme počítali, že si pořídíme dvě děti, tak tři roky od sebe, to mi připadá ideální, s bratrem jsme od sebe taky tři roky. Ale teď jsem z toho všeho tak otrávená, že mě chuť na druhé dítě úplně opouští, když to každý den poslouchám. Manžel je přes den v práci, tak to na něj tak nedoléhá, ale já jsem doma a tchyně pracuje jen na částečný úvazek, takže přijde po obědě domů a nemá jinou náplň než se ptát, kdy budeme mít druhé dítě. Nechci nějakou válku, ale už bych ji opravdu ráda usadila, aby nám s tímhle dala jednou provždy pokoj. Nevím ale, jak to slušně a zároveň důrazně udělat, když ani mého manžela neposlechne.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
