Nejlepší kamarádka
Když jsem byla ve třetí třídě, přišla k nám nová žákyně, která se právě přistěhovala s rodiči do našeho města. A hned jsme si padly do oka. Od té doby jsme byly prakticky nerozlučné. Já nemám sourozence a ona má o hodně staršího bratra, takže jsme byly skoro jako sestry. Se vším jsme si pomáhaly, jedna druhé se svěřovaly. Naše přátelství vydrželo studia, i když jsme každá studovala jinde, i vztahy s kluky. Když jsem se vdávala, šla mi kamarádka samozřejmě za svědka.
Downův syndrom
Ona má taky přítele, ale tomu se zatím do svatby ani rodiny moc nechce. Ale kamarádka už by děti chtěla, proto když se dozvěděla, že jsem těhotná (řekla jsem jí to hned po manželovi), byla nadšená a těšila se, jak bude pro moje dítě teta. Všechno jsme spolu plánovaly, prohlížely si na internetu věci na miminko a těšily se. Ale stalo se něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Vyšly mi špatně testy i ultrazvuk a lékaři mi řekli, že plod má s největší pravděpodobností Downův syndrom.
Lékaři jí řekli, že plod má s největší pravděpodobností Downův syndrom.
Interrupce
Já i manžel jsme byli v šoku. Přemýšleli jsme, co budeme dělat. Samozřejmě jsem se svěřila i kamarádce, ale její reakce mě hodně překvapila. Prohlásila, že je to přece jedno, že si dítě necháme tak jako tak. Já jsem ale došla k závěru, že nechci přivádět na svět takhle postižené dítě, které nemá šanci na uzdravení. Vzhledem k tomu, že nejsme s manželem nijak staří a snad ještě můžeme mít další děti, rozhodla jsem se pro interrupci. Manžel s mým rozhodnutím souhlasil.
Neshody
Když jsem to řekla kamarádce, začala mě přemlouvat, ať si to rozmyslím. Když jsem jí řekla, že mi přijde sobecké přivést na svět postižené dítě, které se bez cizí pomoci neobejde, tak mi řekla, že sobecká jsem já, protože se nechci obětovat pro své dítě. Nevěřila jsem vlastním uším. Snažila jsem se jí vysvětlit, že by mě nikdy nenapadlo jít na potrat se zdravým dítětem, ale přišlo mi šílené přivést na svět nemocné dítě, které na nás bude celý život závislé. Co až tady jako rodiče nebudeme? Jak bychom to zvládali, kdyby se nám narodily třeba další děti? Nebo bychom si už další dítě nepořídili a starali se celý život o postižené dítě?
Konec kamarádství
Kamarádka argumentovala, že kdyby se naše zdravé dítě třeba zranilo, a bylo proto postižené, taky bychom se o něj starali. To měla pravdu, ale tady bylo jasné už dopředu, že to dítě nikdy zdravé nebude. Nenechala jsem se zviklat, byla jsem přesvědčená, že jsem se rozhodla správně, i když to pro mě vůbec nebylo lehké. Kamarádka tedy začala za mými zády posílat esemesky mému muži, aby mi interrupci rozmluvil. Manžel mi to řekl a napsal jí, že je to náš život a naše rozhodnutí.
A ona mě začala úplně ignorovat. Už je to skoro rok, co se mi vůbec neozvala, když jsem ji zkoušela sama kontaktovat, neodpověděla mi na žádnou zprávu ani mi nebrala telefon. Mrzí mě to a nechápu to, čekala bych, že mě jako kamarádka v takové těžké chvíli podpoří. Ale moc mě zklamala a zařekla jsem se, že už nikdy nebudu nikomu kromě manžela a rodičů tak důvěřovat, abych mu svěřovala takhle osobní věci. Teď jsme se začali znovu snažit o dítě a doufáme, že tentokrát to vyjde. A i kdyby se mi teď kamarádka ozvala, tak se to rozhodně nedozví.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
