Znásilnění

Už od puberty mi bylo jasné, že nejsem zrovna rodinný typ. Na rozdíl od svých spolužaček a kamarádek jsem neměla vůbec zájem o kluky, sex mě nezajímal, naopak se mi jen ta představa hnusila. Neměla jsem zájem ani o holky, netoužila jsem po žádném vztahu, svatbě ani dětech. Přesto se stalo, že mě krátce po maturitě znásilnil jeden muž, kterého jsem trochu znala. I když jsem z toho byla v depresích a byl to pro mě strašný zážitek, policii jsem to nenahlásila. Ten muž se pak odstěhoval do jiného města a už jsem o něm naštěstí nikdy neslyšela.

Těhotenství

Bála jsem se, abych nebyla těhotná, ale neměla jsem žádné příznaky těhotenství. To bylo ale jenom zdání, bohužel jsem těhotná byla, ale zjistila jsem to až po pěti měsících. Okamžitě jsem šla k doktorovi, ten těhotenství potvrdil, ale řekl, že na interrupci je už pozdě. Byla jsem úplně zoufalá, vůbec jsem si nedovedla představit mít dítě, navíc za takových okolností. Přemýšlela jsem, jak se k potratu dostat, uvažovala jsem i o různých nelegálních možnostech.

Nečekané řešení

Se svým problémem jsem se svěřila svému gay kamarádovi. Ten se mi snažil nápady s interrupcí rozmluvit, ale já trvala na svém. Až nakonec řekl, co on by dal za dítě, že tohle nemůže poslouchat. Zakřičela jsem na něj, ať si teda klidně vezme to moje. A jak jsem to vypustila z pusy, došlo nám, že to vlastně není špatné řešení. Myšlenky na tajnou interrupci jsem opustila a rozhodla se dítě donosit. Těhotenství pro mě bylo utrpením, pocit rostoucího dítěte v mém břiše mi nebyl vůbec příjemný, ale zvládla jsem to, kamarád mi byl velkou oporou. Porod byl naštěstí bez komplikací a narodil se zdravý kluk. Kamaráda jsem uvedla do jeho rodného listu jako otce a dohodli jsme se, že ho bude mít v péči, což potvrdil i soud.

Život bez matky

Dneska už kluk půjde pomalu do školky a kamarád se o něj stará úplně skvěle, krásně spolu vycházejí. Já ho prakticky nevídám, ale nijak mi to nechybí. Nikdy bych se nechtěla starat o dítě ani s ním žít pod jednou střechou. Že jsem jeho matka, neví, ani mě skoro nezná. Ale jsem ráda, že se má dobře, kamarád je taky šťastný. Jenom nevím, jak to uděláme, až bude starší, doufám, že se po mně (matce) nezačne nějak ptát nebo po mně pátrat, opravdu o to nestojím. Zatím je ještě malý, tak mu to nijak nepřijde, ale až přijde do kolektivu mezi děti, tak mu to může začít vrtat hlavou…

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.