Bez závazků

Když mi bylo 25, začala jsem chodit se svým nadřízeným. Nebyl to romantický ani vážný vztah, on byl sice svobodný, o pár let starší, ale takový ten typ, co se nechce vázat. Byli jsme spíš milenci než partneři, nechodili jsme spolu ven nebo do společnosti, scházeli jsme se u mě doma. Ani ve firmě to nikdo nevěděl. Já se do něj ale zamilovala, jenže jsem se bála, že když mu to dám najevo, tak ho ztratím. Proto jsem se tvářila, že mi to takhle vyhovuje.

Jiné vztahy

Po pár měsících mi řekl, že má vlastně vážný vztah, jeho přítelkyně odjela na dva roky pracovně do zahraničí, ale teď se bude vracet zpátky. Byla jsem docela v šoku, ale zase jsem na sobě nedala nic znát. Když se jeho přítelkyně vrátila, tak náš vztah na chvíli ustal, ale pak za mnou začal zase jezdit. Takhle to trvalo několik let, on se mezitím s přítelkyní rozešel, ale našel si jinou. I já jsem měla mezitím známost, ale pořád jsme se takhle tajně stýkali.

Zamilovanost

Já do něj byla celou tu dobu zamilovaná, ale nikdy jsem mu to neřekla, nevěřila jsem, že by mohl být jen můj. Takže jsem mu byla milenkou a zároveň „vrbou“, které říkal i o svém soukromí a partnerských trablích. Říkala jsem si, že takhle je mi možná bližší, než kdybych byla jeho partnerka, ale za mými zády měl nějakou bokovku. Zároveň jsem ale tajně toužila, abychom byli skutečný pár.

Rozchod

Už mi bylo přes třicet a náš vztah se nikam neposouval, když jsem se seznámila se svým současným manželem, který vzal náš vztah hodně vážně a po pár měsících chození mě požádal o ruku. Rozhodla jsem se to přijmout, a když za mnou přijel on, řekla jsem mu to. On řekl, že mi přeje štěstí a že už se tedy nebudeme vídat. Souhlasila jsem, a on ještě vtipkoval, že bychom mohli dát naše protějšky dohromady a vzít se spolu. Smála jsem se, že ve skutečnosti nic takového nechceme, ale v hloubi duše jsem věděla, že to bych právě chtěla, být jeho žena. Ale zase jsem to nedala najevo.

Touha

Vdala jsem se a od našeho posledního setkání uběhlo už pár let. S manželem máme hezký vztah, zatím nemáme děti, ale já pořád nemůžu zapomenout na svého bývalého milence. Už se taky oženil. Mám nutkání mu napsat, jestli by se nechtěl sejít, ale samozřejmě mám obavy, aby se to nedozvěděla jeho žena nebo můj muž. Často na náš zvláštní vztah myslím a říkám si, že jsem mu možná měla dát najevo svoje skutečné city. Že jsem si neměla hrát na nezávislou milenku, když jsem vlastně toužila po něčem úplně jiném. Možná kdybych k němu byla upřímná, náš vztah by se vyvinul jiným směrem. Takhle ho asi ani nenapadlo, jak moc jsem o něj stála.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.