Šťastnou maminkou

S manželem jsme vždycky chtěli rodinu, a když jsem dva roky po svatbě plánovaně otěhotněla, byli jsme v sedmém nebi. I naše rodiny měly radost, pro obě se jednalo o první vnouče. Když se dcera narodila, všechno bylo ideální. Neměla jsem nijak obtížné těhotenství, porod probíhal taky hladce a i šestinedělí jsme v pohodě zvládli. Když bylo potřeba, pomohla mi moje máma nebo manžel, prostě všechno klapalo. Dcera byla moc milé dítě, všichni jsme si jí užívali a já byla opravdu šťastná, že jsem matka a mám svoji holčičku.

Malý vetřelec

Když byly dceři tři roky, řekli jsme si, že jí pořídíme sourozence, vždycky jsme plánovali dvě děti. Otěhotněla jsem téměř okamžitě, opět jsem měla bezproblémové těhotenství i porod. Ovšem pak se stalo něco, co si naprosto neumím vysvětlit. Manžel byl se mnou u porodu, ale pak odpoledne přišel znovu i s dcerou, která se přišla poprvé podívat na brášku. A tehdy jsem se přistihla, že nemám vůbec radost, že dceru vidím. Najednou jako kdyby mi vadila, neměla jsem vůbec chuť ji obejmout, pohladit, nic. Měla jsem pocit, jako kdyby byla nějaký vetřelec, který se mezi mě a mého syna snaží dostat. Samotnou mě ty pocity vyděsily, nikomu jsem nic neřekla, říkala jsem si, že je to možná hormonální, nějaký příznak poporodní deprese, že to po návratu z porodnice nebo po šestinedělí odezní.

Láska jen pro syna

Ale to se bohužel nestalo. Už je to téměř rok, a k dceři cítím pořád stejnou nechuť, nechci si s ní hrát, cokoliv dělat, ani se s ní mazlit. Nejradši bych byla jenom se synem. Jsem z toho sama nešťastná, manžel je z toho taky špatný, nechápeme, co se mohlo stát. Manžel se snaží dceři všechno vynahradit, ale ona samozřejmě chce i maminku. Já jsem ale nejspokojenější, když je na víkend u babičky, a já se můžu věnovat jen synovi. Dokonce jsme zařídili, že jsem byla s malým u mojí mámy dva týdny, abychom vyzkoušeli, jestli se mi bude po dceři stýskat. Bohužel se nic takového nedostavilo, vůbec mi nechyběla. Vším je teď pro mě jen syn.

Psychoterapie

Dcera už to sama vnímá, někdy se rozpláče, že ji maminka nemá ráda, a to i třeba před rodinou. Ti ji utěšují, že se jí to určitě jen zdá, že maminka má ráda ji i bratříčka stejně, ale bohužel já vím, že to není pravda. O mém stavu ví jen moje máma, která sama poznala, že se něco děje, a manžel. Na jejich radu jsem vyhledala psychoterapeuta, s kterým se snažím už několik měsíců tenhle problém vyřešit, ale bohužel zatím marně.

Zoufalství

I terapeut mi říká, že je to běh na dlouhou trať, takže pořád doufám, že se to spraví, ale někdy už vnitřně propadám zoufalství, že u sebe prostě nepozoruji žádný posun k lepšímu. Přitom bych byla tak šťastná, kdybych se mohla radovat z obou dětí, tak jako jiné ženy. Nechápu, co se se mnou stalo, žádný takový případ ve svém okolí neznám, a hrozně mě to trápí.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.