Mám kamarádku, kterou znám už od školky, na základce jsme spolu byly ve stejné třídě. Na střední jsme šly každá jinam, ale pořád jsme se kamarádily, chodily jsme spolu do tanečních, zažily spoustu legrace. Pak jsem se vdala, ona si našla přítele. Měli vztah jako na houpačce, ale ona pořád doufala, že se to nějak zdárně vyvrbí. Já jsem sice měla pocit, že to asi nedopadne, ale nic jsem neříkala a normálně jsme se kamarádily dál. Pak se mi narodil syn, a když jsem byla za tři roky těhotná podruhé, kamarádka mi oznámila, že taky čeká dítě. Měla strašnou radost a já s ní, i když vztah s otcem jejího dítěte nebyl zrovna ideální.

Pak se mi narodila dcera a kamarádce pár měsíců nato syn. Byla jsem nadšená, že budeme mateřství prožívat spolu, a aspoň ze začátku to byla opravdu pohoda, chodily jsme do parku a na hřiště s kočárky a mým starším synem, bylo to moc příjemné. Kamarádčin vztah ale příchod dítěte neustál a přítel je opustil, když jejich synovi nebyl ještě ani rok. Kamarádka si během dalšího roku našla nového přítele, s kterým jim to docela klapalo a klape, takže všechno se zdálo na dobré cestě.

Její syn začal být nezvladatelný

Ale problém začal být s jejím synem. Už když byl větší, tak jsem si všimla, že je hodně živý, neklidný, kamarádku moc neposlouchal, ale nekomentovala jsem to. Ona si na to nestěžovala, asi jí to přišlo normální. Ale já viděla ten rozdíl třeba mezi mými dětmi a jím. Moje děti taky občas zlobí a blbnou, jako všechny děti, ale tohle bylo něco jiného, a časem to bylo spíš horší.

Byly mu ani ne tři roky a na hřišti nebo v parku pořád do všeho kopal, mlátil, napadal ostatní děti. Když ho kamarádka napomenula, tak začal řvát a měl doslova hysterický záchvat, několikrát to skončilo tak, že ho párkrát pleskla, to začal utíkat, do toho křičel na celé kolo, no hrozné. Moje děti už si s ním ani nechtěly hrát, protože byl ošklivý i na ně, bral jim věci, pořád křičel, vztekal se, strkal do nich. Když jsme šly třeba okolo stánku, tak jakmile hned nedostal, co chtěl, zase hysterický záchvat, řev na celé kolo, lidi se na nás ohlíželi, co se děje.

Když to takhle pokračovalo, tak jsem s ní přestala na hřiště chodit, řekla jsem jí, že moje děti si s jejím synem nerozumí, což byl fakt, ale ani já jsem neměla nervy na to, celé odpoledne zažívat takové scény. Navíc jsme si stejně nemohly ani v klidu popovídat, protože její syn pořád křičel, lomcoval s ní, něco chtěl nebo do něčeho nebo někoho mlátil, takže ona za ním musela pořád běhat a řešit to.

Už se s ním nedalo vydržet

Párkrát jsme se sešly ještě spolu, že si sedneme třeba do kavárny, moje děti zatím hlídala moje máma, ale kamarádka dorazila i se synem, že jí ho nemá kdo hlídat. Otec jejího syna bydlí dost daleko a její matka ani přítel prý hlídat nechtějí. Upřímně, ani se nedivím. Samozřejmě jsme si nemohly ani vypít kávu, syn dostal pohár, ale stejně hned křičel, do všeho kopal, když mu kamarádka řekla, ať si sní tu zmrzlinu, tak se začal zmítat a ječet, no byla jsem ráda, když jsme dopily a honem šly.

Její syn má podle mě nějaký problém, kamarádce jsem i řekla, ať se poradí s doktorkou, ale to jsem se se zlou potázala. Urazila se, že prý je to úplně normální, že je prostě živý, a ať se starám o sebe. Tak už jí radši ani nevolám, protože s jejím nezvladatelným synem se prostě nedá vydržet a ona bez něj nikam nejde. Na jednu stranu je mi to líto, známe se takovou dobu a vždycky jsme si rozuměly, ale na druhou na tohle opravdu nemám nervy.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.