Se svým současným přítelem jsem se seznámila, když mi bylo lehce přes dvacet, on je o víc než deset let starší. Když jsme se seznámili, byl už rozvedený a měl dvě děti, které zůstaly v péči jeho bývalé ženy, k nám jezdí ob víkend a tráví s námi část prázdnin. Mám je moc ráda a vůbec mi nevadí se o ně starat, když jsou u nás.

Rodina i přítel mě dotlačili k první interrupci

Krátce po seznámení jsem otěhotněla. Vůbec jsme to nečekali, přítel si dával pozor, ale stalo se. Byla jsem z toho překvapená, ale pokládala jsem za samozřejmé, že si dítě nechám. Přítel mě do interrupce vyloženě nenutil, ale pořád říkal, jak si zničím postavu a jak se náš život změní napořád, že jsme si mohli užívat a cestovat, a teď je se vším konec. Říkal, jak je nešťastný, že už mě nebude mít jen pro sebe, ale bude se o mě muset dělit s dítětem. Jak se těšil, že budeme nějakou dobu jen sami pro sebe… To mi samozřejmě nepřidávalo, navíc jsem neměla oporu v rodině, moji rodiče byli toho názoru, že je to příliš brzy, že se s přítelem ještě pořádně neznáme, a že bych si dítě neměla v takové situaci nechat.

Nakonec jsem se nechala k interrupci přesvědčit. Zákrok jsem nesla velmi špatně, hlavně tedy psychicky, byla jsem měsíce v depresích, neustále jsem si to vyčítala, v noci se mi zdálo o mém dítěti, slyšela jsem jeho pláč. Přítel se mě snažil rozptýlit, opravdu jsme začali cestovat a užívat si, až jsem si nakonec říkala, že to bylo správné rozhodnutí, že bychom o tohle všechno přišli. Měli jsme spoustu nádherných zážitků, viděli krásná místa.

Druhé dítě nechci zase já

Jenže teď, po více než dvou letech, jsem znovu neplánovaně otěhotněla. Stačila jedna noc, kdy jsme nebyli úplně zodpovědní, a stalo se. Když jsem to příteli řekla, zaskočilo ho to, ale řekl, že by se mnou dítě chtěl. Ale tentokrát nechci zase já. Rozjela jsem svoji práci, kterou mám opravdu ráda, a začíná se mi v ní dařit. Moje práce je dost specifická, nemohla bych ji s dítětem z časových důvodů dělat, nedá se dopředu příliš naplánovat. Rodinu mám daleko, takže by mi nemohli pomoct s hlídáním. Přítelova práce je taky dost náročná na čas a nedá se příliš plánovat. Takže bych se musela své práce vzdát, zatímco přítel by narozením dítěte o nic nepřišel.

A já vím, že teď s dítětem nechci být doma, zahodit svoji slibně rozjetou kariéru. Vím, že bych teď byla s dítětem nešťastná, přesto bych si jednou dítě moc přála, ale až za pár let. Proto jsem se znovu objednala na interrupci. Příteli je to líto, zkusil mi to rozmluvit, ale připomněla jsem mu, co mi říkal, když jsem byla poprvé těhotná. Už na to nic neřekl a já už to s ním neřeším. Ale sama se toho zákroku hrozně bojím. Vím, že je to hrozné, jiné páry se snaží o dítě, a já nechám naše dítě už podruhé zničit. Moc se bojím, co to udělá s mojí psychikou, a také se bojím, že až budu jednou chtít, dítě nepřijde.

Ale vím, že teď chci žít jiný život, než bych musela s dítětem. Chci ještě něco dokázat a doufám, že jednou poznám i mateřskou lásku…

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.