Potraty

Když jsem se seznámila s mým, dneska už bývalým partnerem, oba jsme měli pocit, že je to ten pravý, vážný vztah na celý život. Toužili jsme po rodině, ale nedařilo se nám, vždycky jsem bez problémů otěhotněla, ale na konci třetího měsíce jsem o dítě přišla. Stalo se to celkem třikrát, bylo to hrozné. Lékaři mi říkali, že se to někdy stane, a doporučovali další vyšetření. Ale než k tomu mohlo dojít, tak jsme se s partnerem rozešli. Na náš vztah to byla moc velká zátěž, navíc mi partner dával najevo, že si myslí, že ty potraty jsou moje chyba, což mi samozřejmě nepřidalo. Přitom jsem nedělala nic rizikového, nepila, nekouřila.

Milenec

Rozešli jsme se ale celkem v dobrém, dál jsme byli v kontaktu, dokud si partner nenašel novou známost, která si náš kontakt nepřála, což jsem respektovala. Já jsem se začala stýkat s jedním mužem, kterého už jsem nějakou dobu znala, a vyvinul se z toho milenecký vztah. Ani jeden z nás od toho neočekával nic jiného. Ale k mému překvapení jsem s ním nečekaně a velmi rychle otěhotněla. Rozhodla jsem se, že pokud všechno půjde dobře, dítě si nechám. Jeho biologický otec o něj zájem neměl a nemá, takže se s námi vůbec nestýká, ale nevyčítám mu to, nikdy mi nic nesliboval, a nechat si dítě bylo moje rozhodnutí.

Svobodná matka

Přestěhovala jsem se blíž k mojí rodině a začala se připravovat na život svobodné matky. Těhotenství jsem po fyzické stránce nesnášela nejlépe, navíc mě přepadaly pocity úzkosti, jestli všechno sama zvládnu. Občas jsem měla i pochybnosti, jestli jsem se rozhodla správně, ale spíš proto, jestli dítě nebude bez otce strádat, jestli jsem mu nepřipravila moc těžký život. Sama za sebe jsem se na dítě moc těšila. Nakonec všechno dobře dopadlo a narodil se mi zdravý chlapeček. Byl hodný a všechno šlo nakonec lehčeji, než jsem se obávala, hodně mi taky pomohla moje máma. Ta mi radila, ať si někoho najdu, aby měl syn tátu, ale měla jsem pocit, že nám vlastně nic a nikdo nechybí.

Šance

Dneska je mému synovi rok a půl a je to krásný, milý klučina. Nemám a ani nehledám žádnou známost, ale před pár měsíci se mi nečekaně ozval můj původní partner. Řekl mi, že je sám a jestli bych třeba nechtěla s něčím pomoct. Od té doby se stýkáme jako přátelé. On mi pomůže se synem, s nákupy, přinese malému dárek, posedíme a popovídáme si. Mám pocit, že by se společnému životu nebránil, ale zatím nic takového nenadhodil. Sama jsem o tom přemýšlela. Na jednu stranu jsme toho spolu hodně prožili a opravdu se měli rádi, i teď spolu dobře vycházíme, hezky se chová i k mému synovi. Na druhou stranu jsou za námi i ty hrozné chvíle, když jsme přišli několikrát o dítě. Ale já sama jsem zjistila, že se s ním cítím v bezpečí, že je mi s ním dobře. Proto si říkám, že kdyby mi společný život nabídl, dala bych nám šanci.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.