Neplánované těhotenství
Otěhotněla jsem ve dvaceti s klukem, který byl o půl roku starší než já. Chodili jsme spolu krátce a rozhodně neplánovali rodinu, takže když jsem zjistila, že jsem těhotná, byli jsme oba dost zaskočení. Můj protějšek rovnou řekl, že dítě nechce, takže jsme se ještě během mého těhotenství rozešli. On už o nás nejevil žádný zájem.
Nevlastní tatínek
Já jsem si našla nového přítele, dnes mého manžela, s kterým jsme už patnáct let a máme ještě společného syna. Dali jsme se dohromady ještě před dceřiným narozením, takže ji bral odmalička jako svou vlastní, ani když se nám později narodil syn, tak nikdy nedělal mezi dětmi rozdíly.
Biologický otec
Ale po pár letech se ozval můj bývalý přítel, že má právo dceru vídat. Nebyla jsem sice moc nadšená, ale souhlasila jsem, takže se s ním dcera začala víceméně pravidelně vídat. Vždycky když se od něj vrátila, byla taková jiná, odtažitá vůči mně i manželovi, ale po pár dnech už bylo zase všechno v pořádku.
Otec dcera
Odchod dcery a nemoc
Pak přišla do puberty a nevím, jakou roli v tom sehrál její biologický otec, ale jednou nepřišla ze školy, jen mi napsala esemesku, že chce žít s tátou. Byla jsem z toho v šoku, radili jsme se s manželem, co dělat, nakonec jsem jí napsala, ať si to tedy na měsíc zkusí. Jenže její otec hned zažádal o svěření dcery do své péče. Dcera u něj byla nakonec půl roku, dokud nebyl soud. V té době mě nechtěla vůbec vídat, a já se jen zprostředkovaně dozvídala, že nechodí do školy. Její otec to nijak neřešil, zatímco já jsem si dělala starosti a žila ve velkém stresu. Do toho u mě propukla rakovina prsu, takže to bylo opravdu strašně těžké období. Nikomu kromě manžela jsem o své nemoci neřekla, nechtěla jsem tím nikoho, hlavně děti, zatěžovat.
Soud o svěření dcery do péče
Když nastal soud, tak jsem samozřejmě chtěla dceru zpátky, zatímco bývalý se jí nechtěl vzdát. K soudu přišla i dcera, viděla jsem ji poprvé po několika měsících. Potom mluvila sama se soudkyní, my jsme všichni museli ven. Když jsme se tam vrátili, dcera plakala a začala se mi omlouvat. Dodneška nevím, co jí soudkyně vlastně řekla. Možná to, že i v době, co byla u otce, jsem jí soukromou školu, kterou si kdysi sama vybrala, platila já a i kapesné, které od otce dostávala, bylo částečně ode mě.
Ustaraná dcera
Dceru nakonec svěřil soud do mojí péče, ale už to není ta moje původní, veselá holčina. Chodí do školy, ale jinak je pořád se mnou doma, nechce chodit ani ven s kamarády. Často pláče, takže mám podezření, jestli jí soudkyně neřekla i to, že jsem nemocná, protože v papírech to samozřejmě bylo. Někdy mě napadá, jestli se dcera nevrátila jen proto, že ví, že mám rakovinu. Ale nemluvila jsem o tom s ní, protože kdyby to náhodou nevěděla, nechci to prozradit. Nechci děti stresovat touhle situací. Léčba se zatím docela daří, ale jsme teprve na začátku. Navrhovala jsem dceři, jestli by si nechtěla promluvit s psychologem, ale odmítá. Nevím, jak celou situaci nejlépe řešit…
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
