Rodina

S přítelem jsme se seznámili v práci a byla to, když ne láska, tak určitě zájem na první pohled. Brzo jsme spolu začali randit a já věděla, že je to ten pravý. Nastěhovala jsem se k němu do bytu, který zdědil, spolu jsme ho hezky zrekonstruovali a začali spolu žít. Klapalo nám to, tak jsme se začali bavit o rodině. Vždycky jsem chtěla děti, přítel taky, tak jsme se začali snažit a náš syn byl brzy na cestě. Moc jsem se těšila, ale když se syn narodil, začala jsem všechno vnímat úplně jinak.

Ztráta svobody

Místo abych se radovala z dítěte jako ostatní ženy, začalo mi vadit, že nemám čas pro sebe, začala mi chybět moje práce, moje peníze (i když nijak finančně nestrádáme), možnost být jen s přítelem, vyjet si někam na víkend, vyrazit si s kamarádkami… Obě babičky máme daleko, takže nám nemá kdo hlídat, a jsme pořád se synem, tedy samozřejmě hlavně já. Syn je hodný a milý kluk, ale nemám k němu žádný mateřský vztah, vlastně k němu nic moc necítím. Starám se, protože je to potřeba a okolí to ode mě očekává, ale nemám z toho žádnou radost.

Bez mateřského citu

Samotnou mě to překvapilo, trápí mě to a vlastně se za svoje pocity i stydím. Když vidím, jak jsou ostatní ženy s dětmi šťastné, tak potom tajně brečím, protože bych to taky chtěla cítit, ale nejde to. Vlastně jsem nijak neprožívala ani synova první slova, kroky, nic. Dokonce jsem byla i u psychologa, ale moc mi nepomohl, prý to chce asi víc času. Ale synovi jsou tři roky a je to spíš čím dál horší.

Druhé dítě

Navíc teď přišel přítel s tím, že bychom si mohli pořídit druhé dítě. Přítele miluji a náš vztah je pro mě vším, ale jsem zoufalá, když si představím zase další roky strávené s dětmi. Ale nechci mu to říct, určitě by ho to překvapilo a zklamalo, a já se bojím, že bych ohrozila náš vztah. O svých pocitech jsem neřekla ani rodičům, vím, že by na mě všichni zírali, navenek vypadáme jako spokojená rodina.

Budu si asi muset druhé dítě pořídit a zvládnout to. Ta bezstarostná doba, kdy jsme byli bezdětní, se už stejně nevrátí. Utěšuji se aspoň tím, že jednou děti vyrostou a vyletí z hnízda, a my budeme mít s přítelem zase čas jen pro sebe. Ale to bude ještě dlouho trvat, a já bych chtěla žít šťastně už teď…

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.