Nezávazné vztahy
Po ukončení studií jsem se odstěhovala od rodičů a začala žít samostatně. Kluci o mě měli zájem, to se mi líbilo, zvyšovalo mi to sebevědomí, a tak jsem střídala známosti jednu za druhou. A v posledním z těchhle krátkodobých románků jsem neplánovaně otěhotněla.
Těhotenství
Byl to pro mě šok, vůbec jsem nepočítala s dítětem. Brala jsem antikoncepci, ale selhala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Řekla jsem to otci dítěte, i když jsem si s ním vůbec nedovedla představit nějaký rodinný život, nebyl to zrovna ten typ, ale potřebovala jsem o tom s někým mluvit. Nebyl sice zrovna nadšený, ale řekl mi, že pokud si dítě nechám, postará se o nás. Nesliboval mi společný život, ale spíš finanční podporu a pomoc s dítětem.
Zklamání
Po několika probdělých nocích, kdy jsem o tom pořád přemýšlela, jsem se rozhodla si dítě nechat. Řekla jsem to tedy jeho otci, ten řekl, že můžu s jeho pomocí počítat. Ale když jsem byla už za polovinou těhotenství, náhodou jsem ho uviděla, jak se objímá na ulici s nějakou cizí ženou. I když jsme už vlastně nebyli klasický pár, hrozně mě to vzalo. Už jsem s ním nechtěla mít nic společného, odstěhovala jsem se ke kamarádce do vzdáleného města a rozhodla se, že dám dítě k adopci. Zařídila jsem všechno potřebné a jen čekala na porod.
Otec jejího dítě se na ulici objímal s cizí ženou.
Rozhodnutí
Těsně před porodem, když jsem byla v nemocnici na kontrole, jsem si ale uvědomila, že si neumím vůbec představit, jak najednou to dítě odevzdám a už ho nikdy neuvidím. Zároveň jsem nevěděla, jak bych to zvládla sama s dítětem. Svěřila jsem se sestřičce a ta mě poslala za paní doktorkou. Ta si se mnou asi hodinu povídala, ale k ničemu mě nenutila. Cestou ke kamarádce, u které jsem pořád bydlela, jsem o tom přemýšlela, a rozhodla se, že si dítě nechám. Že se ho prostě nedokážu vzdát, když jsme spolu byly ty měsíce, cítila jsem jeho pohyby…
Smysl života
Neměla jsem ale nic připraveného, hodně mi pomohla kamarádčina sestra, která měla věci po svých dětech. Za čtrnáct dní se mi narodila krásná holčička. V prvních týdnech mi byla oporou kamarádka, pak jsem se přestěhovala zpátky k rodičům. Byli skvělí, takže jsem všechno zvládla. Dneska už jsou dceři skoro dva roky, začala jsem pracovat na malý úvazek, rodiče mi pomáhají s hlídáním. Moc svoji holčičku miluju, snažím se jí být opravdu tou nejlepší mámou a myslím, že se mi to daří a že je šťastná, i když nevyrůstá v úplné rodině. I já jsem s ní šťastná a na chvíle, kdy jsem se jí chtěla vzdát, radši vůbec nevzpomínám.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
