Nemusíte všechen čas věnovat rodině, myslete i na sebe. Tipy, jak na to, najdete v galerii.

Cesta ze štěstím

Dlouho jsem byla jedináček a měla mámu jenom pro sebe. Tátu jsem nikdy nepoznala, prý zmizel ještě před porodem. Neměla jsem potřebu po něm pátrat, s mámou mi bylo dobře a nic mi nescházelo. Když už se o něm rozmluvila, nebylo to hezké povídání. Pil a nechoval se k ní hezky. Příběh ale vždycky zakončila tím, že bez něj by neměla takový dar - mě!

Nastoupila jsem do školy a máma si přivedla přítele. Byl skvělý. Nikdy jsem ji tak šťastnou neviděla. Každé léto jsme jezdili na dovolenou k moři a i doma si užili spoustu zábavy. Konečně jsem měla úplnou rodinu. Už jsem ale byla dost velká na to, abych mu začala říkat "tati". Láďa do naší smečky skvěle zapadnul. Jen mamku občas zlobilo zdraví a musela si dávat pozor na to, co jí. Cukrovka jí znepříjemňovala život čím dál víc. Z inzulínu, který si musela píchat, jsem neměla dobrý pocit a radši jsem se vždycky otočila stranou. Ona ale byla statečná a s nemocí se prala jako lvice. Na máminy pětatřicáté narozeniny byla svatba. Šla jsem za družičku a byla jsem nejroztomilejší svědek jejich lásky. Pak se jí ale začalo podezřele zvětšovat břicho. Sourozenec byl na cestě.

Šok

Každý den jsem kontrolovala, jestli je všechno v pořádku. Hladila jsem ji a poslouchala odezvy. Nemohla jsem se dočkat. Přiblížil se den porodu, mě odvezli k babičce a rodiče odjeli do porodnice. Nemohla jsem usnout a čekala na telefonát. Měla jsem připravené hračky, které jsem chtěla bráškovi hned při první návštěvě dát. Ráno jsem se probrala do deštivého dne. Babička mě silně objala a po tvářích se jí kutálely slzy. Nemohla popadnout dech a najít slova. "Maminka už není mezi námi," řekla. Po týdnu přivezl Láďa Marečka domů. Bylo to rozpačité setkání.

Viník

Těhotenství sice probíhalo bez problémů a cukrovka mámu neomezovala, ale v den porodu jí zákeřná nemoc zlomila vaz. Dívala jsem se na nevlastního brášku a nevěděla, co si myslet. Byl zmuchlaný, ale krásný. Křičel z plných plic. Po chvilce mi ale došlo, že ten drobek může za smrt člověka, který byl mému srdci nejbližší. Ještě před rokem jsme byli spokojení a šťastní. A pak se do našeho života připletl Marek a všechno nabralo nový směr. Láďa musí pracovat, já studovat. Dítě si přehazujeme jako horký brambor. Mám ho ráda, protože je to jedna ze vzpomínek na mámu, ale bolí mě, když si uvědomím, že nebýt jeho, byla by moje rodina kompletní. Nemyslím si, že mu to někdy odpustím.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.