Zklamání

Vzpomínám si na svatební slib, kdy jsme oba přísahali pomoc tomu druhému a podporu v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci. Otočil se ke mně zády člověk, kterému jsem svěřila svůj život. O to víc mě tíží vědomí, že já bych takový podraz nikdy neudělala.

Je to vážné

Zničehonic mě začalo pobolívat na hrudi. Nebyla to paralyzující bolest, která by mě ohrožovala na životě, ale v klidu mi bylo o poznání lépe. Sesunula jsem se do křesla a soustředila se na hluboké dýchání. Jedině tak se mi ulevilo. Naprosto bez výčitek jsem starost o obě děti předala manželovi. Jeho reakce mi ale pořádně zvedla tlak. Myslel si, že předstírám slabost, abych si od nich odpočinula a vmanipulovala ho do péče o domácnost. Dlouho se jí totiž mistrně vyhýbal. Bolest sice neustávala, ale přemohla jsem se. Nechtěla jsem jeho jízlivé poznámky poslouchat.

Po pěti dnech se přidala i palčivá bolest v levém podbřišku. Vyrazili jsme do nemocnice. Tam ale manžela jen utvrdili v jeho pochybách, protože všechny komplikace spojili s probíhajícím šestinedělím, nedostatečně zregenerovaným tělem po porodu a malou cystou, kterou našli během vyšetření. Předepsali mi léky na utlumení a poslali nás domů. Manžel se cítil jako král. Nemusel mluvit, vyčetla jsem to z jeho výrazu. Po šesti hodinách se ale situace zhoršila a bolest se přesunula na pravou stranu. Znovu jsme tedy vyrazili do nemocnice a za hodinu už jsem ležela na operačním sále s prasklým slepým střevem.

Selhání

Zdraví a manželství neberu jako soutěž. Ale muž to tehdy prohrál na plné čáře. Děti hned v den operace odvezl k mým rodičům. Ti si dokonce museli vzít v práci rychle dovolenou a u zaměstnavatele jim to způsobilo nemalé problémy. Se mnou v nemocnici nepřečkal ani do konce zákroku a odjel. Na lůžku jsem byla upoutaná sedm dnů a při propuštění jsem potřebovala asistenci blízkých. Manžel dal přednost práci. Je to řadový úředník, ale zřejmě tak moc nepostradatelný, že musel dát blahu obyvatel města přednost přede mnou. Musela jsem opět obtěžovat rodiče.

Teď už jsem několik měsíců po operaci a všechno se vrátilo do starých kolejí, ale já mu nedokážu odpustit, že mě nechal ve slabé chvilce na holičkách. Nevěřím báchorce, že v práci být musel. Chtěl tam být, chtěl se ukrýt před problémy a starostí o vlastní rodinu. Kdyby mi to aspoň řekl do očí!

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.