Bára: Přítel mi utekl takřka od oltáře. Teď mám z ostudy kabát

Ideální žena
Ideální žena

Rok plánování byl k ničemu, přítel si svatbu nakonec rozmyslel. Důvod k rozchodu to prý ale není, jen si ve třiceti připadá příliš mladý na manželské otěže.

S našimi tipy, které najdete v galerii, se můžete přiblížit dokonalosti.

Je to tu!

Krátce po mých osmadvacátých narozeninách přišel konečně ten magický den, na který jsem čekala dlouhých sedm let. Na přítele jsem netlačila, ale muselo mu být jasné, že někde hluboko ve svém srdci toužím po svatbě. Poklekl, oči se mu zaleskly a požádal mě o ruku. Nadšeně jsem kývala a nevěděla, jestli se má smát nebo brečet dojetím.

Krůček po krůčku

Hned druhý den začalo velké plánování. Jako první jsme stanovili datum. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství a svatební den si chtěla užít naplno. Dali jsme si tedy spoustu času a svatbu domluvili na den rok a půl od zasnoubení. Nevadilo mi to, mohla jsem v klidu plánovat a promyslet všechny detaily. Napsala jsem si dlouhý seznam a postupně z něj vyškrtávala, co už bylo zařízené. Místo, šaty, květiny, dort, fotograf. Všechno jsem konzultovala s přítelem a každý rozpor jsme se snažili řešit kompromisem.  Byl to ten nejromantičtější rok mého života.

Změna plánů

Půl roku před svatbou se ale změnilo jeho chování. Osmiměsíční syn mi dával pořádně zabrat, ale upínala jsem se na vidinu manželství. Stále jsem cítila nespokojenost. Pořvával na mě, nebál se ani vulgarit. Snažila jsem se mu ve všem vyjít vstříc, změny nálad jsem připisovala stresu. "Ještě mi není ani třicet, nechci se ženit, nejsem na takový závazek ještě připravený. Ale chci s tebou být. Jenom mi to vyhovuje na hromádce." Probrečela jsem několik nocí, stále jsem nerozdýchala, že chce mít zadní vrátka.

Svou cestou

Čekal mě velice ponižující proces. Musela jsem obvolat všechny příbuzné a známé a přiznat jim barvu, že mám doma bačkoru, co se bojí svatby. Propadly zálohy za oblečení, květiny, koordinátorku i penzion. Všechno mu bylo jedno, zbytečně vydané peníze ho netrápily a moje pocity ignoroval. "Budeme žít dál na psí knížku, jen tu svatbu odsuneme na neurčito. Nedělej z toho tragédii." Vůbec ho nezajímá, jak moc jsem se těšila. Ani to, co pro mě obřad znamená. Už je to pět měsíců a den D se nezadržitelně blíží. Bojím se, že se psychicky zhroutím. Kdybychom byli od sebe, bylo by to snad lepší. Nemusela bych mít na očích člověka, který zničil moje sny a zklamal mě.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky