Hm, Silvo, začnu zhurta: nemám pro vás dobrou zprávu a vůbec nejde o to, že bych vám záviděl mladšího chlapa. Vážně mi můžete věřit, že bych ho nechtěl, ani kdyby byl sebemladší, sebehezčí, sebecharismatičtější a sebebohatší. Nebudu vás utěšovat, že většina lidí není závistivá, takže si nemusíte balit kufry a stěhovat se do Patagonie. O to vůbec nejde a vy to dobře víte. Problém není v závisti ze strany kolegů z práce, sousedů a lidí v restauraci, ale v tom, že patnáctiletý věkový rozdíl mezi vámi a vaším partnerem je opravdu velký. Ne propastný, ale velký. Mám-li být upřímný, divil bych se, kdyby ten vztah vydržel „navždy“. Zní to drsně? Pardon, ale moje zkušenost je prostě taková. Nejsem psycholog ani sexuolog, takže nemusím být korektní a můžu vám říct, co si myslím, a ne to, co by se říkat mělo.

Ve hře Jana Drdy Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert se vdova Plajznerka ptá čerta Matese, kolik mu je let, a on odpoví, že osm set čtyřicet. Zamilovaná vdovička se zarazí, ale pak to odbude mávnutím ruky: „Mně táhne taky na čtyřicátej... Osm set let, to není tak velkej rozdíl, mužskej může bejt vždycky o nějakej ten rok starší.“ Samozřejmě je to nadsázka, ale něco na tom je. A nemá smysl rozčilovat se nad tím, proč se nikdo nepozastavuje nad tím, má-li muž podstatně mladší partnerku, kdežto starší žena vedle mladšího muže často působí jaksi nepatřičně. Přece jenom civilizace v nás ještě nevyhubila všechny instinkty a vrozené modely chování. Ano, jde tu o reprodukci, které jsou muži na rozdíl od žen schopni do vysokého věku. Tuhle mantru si naše podvědomí opakuje ve dne v noci bez ohledu na to, jestli se množit chceme, nebo ne.

Píšete, že by vám patnáctiletý věkový rozdíl nedošel, kdyby vás na něj neupozornilo okolí. Nevěřím tomu. Tyhle věci řeší každá ženská.

Píšete, že by vám patnáctiletý věkový rozdíl nedošel, kdyby vás na něj neupozornilo okolí. Nevěřím tomu. Tyhle věci řeší každá ženská. Můj obdiv patří Báře Basikové, která v rozhovoru pro časopis Instinkt prolomila určité tabu, racionálně a bez příkras vyprávěla o svém těhotenství s mužem o patnáct let mladším a svěřila se, že ví, že spousta podobných vztahů, jako je ten její, končí neslavně, a tak bude vděčná za každý den, měsíc, rok. Svoje obavy a pochybnosti taky dobře vystihla Lucie Bílá v autobiografické knize Jen krátká návštěva potěší, když rozebírala cestu k manželství s Václavem Bártou alias Noidem, který je mladší o čtrnáct let. Následující řádky napsala dva roky před tím, než se rozvedli:

...během několika vteřin mi projelo hlavou všechno, co ten věkový rozdíl znamená. Znamená, že až mi bude šedesát, jemu bude teprve čtyřicet pět. Začne mu tlačit na mozek druhá míza, budou ho přepadávat pocity ztracené volnosti, unikajících možností... „Náš věkový rozdíl je opravdu velký,“ řekla jsem mu. „Nejde jen o lidi – je to proti přírodě. Aby to jednou nezačalo skřípat... Chci, abys věděl: až ucítíš, že nemůžeš odolat, že je to silnější než ty, nemusíš mi nic vysvětlovat. Nebudu se na tebe zlobit...“

Milá Silvo, chcete-li se odstěhovat na Nový Zéland, daleko od nepřejících Čechů, udělejte to. Pro svůj dobrý pocit. Nic tím ovšem nevyřešíte.