Silvu všichni kolem odsuzují a ona je z toho nešťastná...
Milé dámy,
nikdy jsem úplně nevěřila tomu, že Češi jsou závistiví, nepřející lidé. Asi proto, že jsem to nezažila na vlastní kůži. Teď bych se pod to podepsala, protože to s čím se setkávám poslední dobou, je opravdu neuvěřitelné.
Mám přítele, který je o patnáct let mladší než já, mě je 43, Jirkovi 28. Jsme spolu půl roku a před dvěma měsíci se nastěhoval ke mně. Sousedé, se kterými jsem vždy dobře vycházela, dokonce můžu napsat, přátelila, najednou utichají uprostřed věty, když jdu kolem. |
Je pravda, že na svůj věk vypadám dobře, alespoň jsem to vždy slýchala. Nikdy jsem nebyla vdaná, ani nemám děti. Do čtyřiceti jsem hodně cestovala. Když se mi někde líbilo, žila jsme tam třeba rok, dva vydělala si nějaké peníze a pokračovala dál. Byl to úžasný život. Pobývala jsem ve Francii, Anglii, Řecku, pak jsme jela do Austrálie, Thajska, Kanady. Věnuji se adrenalinovým sportům, mám přátele po celém světě. Ani jsem si to neuvědomila, ale časem jsem měla mladší a mladší přátele. Zkrátka jsem se nechtěla usadit, kdežto mí vrstevníci postupně jeden po druhém odpadávali a vraceli se k realitě, jak tomu říkali. I z toho důvodu jsem měla v posledních letech mladší partnery. Nikdy jsem se nesetkala s odmítáním. Až tady a teď.
Usadila jsem se v Praze, mám to město ráda a říkala jsem si, že je zde tolerantnější společnost. I na mě přišla únava z věčného harcování po světě. Pracuji ve velké cestovce, kde mi pomáhá znalost jazyků a světa a přeci jen jsem u cestování zůstala.
Upřímně řečeno, nechápu, co je komu do toho, jak jsme si rozhodli zařídit život. Nikde ve světě jsem se s takovými reakcemi nesetkala. |
Upřímně řečeno, nechápu, co je komu do toho, jak jsme si rozhodli zařídit život. Nikde ve světě jsem se s takovými reakcemi nesetkala. Když jsem měla někoho mladšího, vždy mi kolegyně nadšeně gratulovali, že jsem našla partnera, který mi stačí. Tady ne, tady se závist schovává za falešnou morálku. Každý myslí jen na nejhorší. Když je mladší, musím si ho vydržovat. V lepším případě musí být padlý na hlavu, nebo postižený.
Jsem touto zkušeností tak znechucená, že mám chuť sbalit kufry a odejít. Navždy. Na duhou stranu bych chtěla žít tady a nechci se vzdávat. Proč bych se měla nechat vyhnat lidskou nízkostí a závistí? Nejsem zvyklá ustupovat a zároveň doufám, že to byly výjimky, že většina z nás taková není. Přesvědčíte mě?
S pozdravem, Silva