Věra: Šikanuje mě problémový žák. Tvrdí hrozné věci, bojím se vyjít i na ulici

Zdroj: shutterstock
Prohlédněte si všechny fotografie (5)

Učím už přes dvacet let na druhém stupni základní školy a začínám uvažovat o tom, že bych měla ze školství odejít a začít raději sázet kytky. Nebo dělat cokoliv, hlavně ne učit.

Loni v září nastoupil do mojí třídy, osmičky, nový žák. Ředitelka mě upozornila, že je to „komplikovaný chlapec a bude vyžadovat zvláštní přístup“. Léta praxe mě naučila zvládat i komplikované chlapce, k mnoha dětem jsem si musela najít individuální přístup, ale s takovým případem jsem se dosud nesetkala.

Školní docházka katastrofa, úkoly ignoruje, na hodiny se nepřipravuje, látku nezvládá, během hodiny odchází ze třídy, kdy se mu zachce. „Zemák mě nezajímá, ten nebudu v životě potřebovat, tak nevotravuj, jo?“ pravil ten vykutálený hoch, jehož jedinou zálibou je fotbal. Domluvy nepomohly, rodiče se na vyzvání nedostavili, na třídních schůzky nikdo z nich ani jednou nepřišel.

V pololetí dostal pětku, ale místo snahy si do konce roku známku zlepšit si na mě došlápl jeho otec, a to rovnou k ředitelce. Bylo to poprvé, co se ve škole objevil. Prý že chlapce šikanuju, že mu nedávám příležitost, aby si známku opravil, údajně mu vyhrožuju. Je ze mě úplně na nervy, a proto má často zdravotní problémy, které mu zabraňují v pravidelné školní docházce. To je důvod tolika absencí.

Nevěřila jsem svým uším. Ukázala jsem ředitelce chlapcovy písemné práce (většinou jen prázdné listy, popřípadě počmárané vulgárními malůvkami). Ředitelka jen pokrčila rameny. „Ano, je trochu problémový, ale byla u něj diagnostikována dysgrafie, dyslexie, zřejmě je i dyskalkulik a je také hyperaktivní. Potíže s chováním a prospěchem měl už v předchozích dvou školách, ale já mu chci dát šanci. Tak se taky snaž.“

Blíží se konec roku a kluk je opět na propadnutí. Místo toho, aby se učil, počkal si na mě na rohu ulice, kde bydlíme. „Tak ty mi chceš dát blbý známky, jo? Tak si dej bacha. Na mě a na mýho fotra nemáš, můj fotr je někdo.“ A odešel.

Řekl mi to do očí, beze svědků. Dobře věděl, že mu to nikdy nedokážu. Myslím, že nejsem jediná učitelka, kdo má podobnou zkušenost. Ale co s takovými spratky, kteří se ještě zaštiťují rodiči? Navíc se bojím, že mi fyzicky ublíží. Mám depresi a bojím se vyjít na ulici.

Věra, Plzeň

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka: psmolka@volny.cz

Milá paní učitelko, každého kantora, který již více než dvacet let předstupuje ve třídě den co den před současné pubescenty, bychom měli vyvažovat zlatem. Bohužel zřejmě není náhodou, že se příběhy šikanovaných učitelů objevují poslední dobou tak často.

Učitelská profese se kdysi těšila obecné vážnosti. Častá kritika počínání některých kantorů však měla za následek obecně sdílenou devalvaci jejich povolání. Pokud má šikanující spratek oporu ve vlivném papínkovi a vás se nezastane bezprostřední nadřízená, pak se lze obrátit na její nadřízené… Když však neuspějete, hned tak vám to nezapomene.

Ani ta nejlepší škola nemůže napravit škody, které na dětech napáchali jejich rodiče. I těm nejhorším spratkům by však měla dokázat (nebo se o to aspoň pokusit), že „ani ty jejich stromy nerostou až do nebe“!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky