V galerii najdete postup, jak zachránit vztah.

Brala jsem si ho z lásky, jsme spolu dva roky, ale kouzlo zamilovanosti se někam vytratilo. Manžel je totiž stále „mamánek“. Napřed mě těšilo, že má muž svou matku rád a chová se k ní hezky – je to přece určitá záruka, že se bude podobně chovat i ke své ženě.

Je ke mně milý, ale za každou druhou větou se skrývá maminka! Maminka nikdy nikam nechodila – tedy s žádnými kamarádkami na kávičku. Byla pořád doma, pečovala o tatínka a zejména o svého jedináčka, mého muže Otu.

Maminčinou lustrací jsem prošla. Jsem totiž celkem skromné děvče, nevyhazuju peníze za zbytečnou parádu a dokonce umím i vařit. Tohle jsou pro Otovu matku zřejmě ta nejdůležitější kritéria.

Začínám mít dojem, že vypadla odněkud z 19. století. Žena má být podle ní především manželkou, která vaří, smaží, pečuje o manželovo blaho a nemá žádné koníčky nebo osobní zájmy. A kamarádky? No to už vůbec ne! „Ještě ti nakukají nějaké nesmysly (kdoví jestli to nejsou feministky), a ty pak budeš Otíčka zanedbávat!“ prohlásila tchyně při své poslední návštěvě. A manžel jí přitakával!

Po jejím odchodu prohlásil, že bych měla být hodnější! Což znamená sedět doma jako puťka, odepsat kamarádky, nečíst ty knížky o ženách, pokud možno nečíst vůbec (je to ztráta času), zkrátka by se ze měla stát kopie Otovy matky!

Já hodná jsem, ale nechci být jako Otova matka! Nechci přijít o kamarádky, chci si vybírat literaturu podle svého vkusu a taky mě už nebaví denně po práci vařit teplé večeře podle maminčina jídelníčku (ten mi dala pěkně rukou napsaný jako součást svatebního daru). Začala jsem vzdorovat. Teplé večeře vařím jen dvakrát týdně. Taky jsem si koupila pár zajímavých knížek a jednou za týden si zajdu po práci na kávičku s kamarádkami. Přestávám být „hodná“ podle maminčiných měřítek. A nezůstalo to bez odvety. Manžel prohlásil, že nebudu-li zase hodná, tak se rozvedeme! Nejspíš ho naočkovala ta milovaná a milující maminka. Ale možná by to nebylo špatné řešení.

Renata, Lanškroun

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka: psmolka@volny.cz

V manželství máme sklon kopírovat model rodiny, v níž jsme vyrostli. Nemístné furiantství vedlo u nás v druhé polovině minulého století k názoru, že snaha orientovat se v modelu původních rodin je anachronismus.

Možná bychom se ve vlastním zájmu měli k někdejšímu přístupu opět vrátit. Asi bychom si ušetřili řadu zklamání.

Renata je jedna z mála, která sebrala odvahu postavit se proti manželově vizi „hodné ženušky“. Jemu se její chování příčí a tlačí na ni, aby se jeho představě rozdělení rolí opět přizpůsobila. Volba je na ní. Opustí-li vše, co pro sebe nyní dělá, jen tím manžela utvrdí v představě, že stačí pohrozit rozvodem a jeho ženuška se zas pokusí stát klonem jeho matky. Když si Renata svou autonomii ponechá, pak se její muž se změnami smíří, nebo svou hrozbu splní. Je sporné, zda by to pro ni byla nějaká ztráta.