Nora (44): Mám za sebou strašnou minulost, myslela jsem, že mne partner spasí

Čas pro sebe
Čas pro sebe

Nora (44) je obětí hlubokých depresí, které jí způsobují vzpomínky na despotického otce, nevalné zkušenosti s muži a matku. Ani muž, kterému dala šanci, ji nespasil.

Nebuďte otrokem dětí nebo manželství, soustřeďte se na sebe. Vyhnete se tak vyhoření, depresím a pocitům méněcennosti. Tipy najdete v galerii!

Znovu a znovu

Jmenuji se Nora (44) a bojuji s velkým démonem. Deprese mi ničí život a trvalo roky naučit se s nimi fungovat v běžném životě. Všechno začalo už v dětství. Několikrát jsem byla svědkem, jak otec bil moji matku. Ta se pak hodiny svíjela na zemi v bolestech a modřiny a podlitiny maskovala dlouhými sukněmi a rozevlátými svršky. V očích se jí zračil strach. Stačilo, aby průvan zabouchl dveře a ona už se kryla. Než otec zemřel, žila jsem v obavách, že o svou maminku přijdu a do spárů tyrana padnu já. Moje důvěra v muže dostala už tenkrát první velkou ránu. Když se mi na střední škole začali dvořit spolužáci, byla jsem jako vyplašené kuře a utíkala domů za máminou sukní. První zkušenost s mužem všemu nasadila korunu. Jen si vzal, na co měl chuť. A nechal mě "odhozenou" na posteli jako použité ponožky. Bylo to ponižující a zařekla jsem se, že už k tomu nikdy nesvolím. Zavřela jsem si tak cestu k dětem a rodině, ale nevadilo mi to. Panickou hrůzu ze vztahu jsem nedokázala překonat.

Dno

Poslední kapkou byl moment, když jsem vyjela s mámou na nákupy. Přecházela od obchodního domu na parkoviště a nepozorný řidič ji srazil. Její hlava mi klesla do dlaní a já cítila, jak její život vyhasíná. Zůstala jsem úplně sama, nebyla jsem schopná pracovat, vyjít ven, bavit se s lidmi.

Láska

Už od střední školy se kolem mě motal spolužák Ivan. Přiznávám - byl milý, elegantní, vtipný. Ale svůj vnitřní blok jsem nedokázala překonat. Tušila jsem, že bych se sblížením dostala daleko za svou komfortní zónu. Bylo mi čerstvých třiatřicet, když mi doktor oznámil, že trpím rakovinou děložního čípku. Sbalila jsem si tašku s několika drobnostmi a vyrazila do nemocnice. Když jsem se po operaci probrala, Ivan podřimoval v koutku místnosti a na kolenou měl rozečtenou knihu. Jen zjistil, že jsem se probrala, hrnul se k posteli a pečoval o mě. Možná jsem byla omámená léky, možná byla operace nutným mezníkem, abych dala lásce šanci. O rok později jsme se vzali.

A je to tu zas!

Ze začátku to vypadalo, že jsem všechny chmury zahnala, ale každý rok se můj stav zhoršoval. Podzim na mě dosedal celou svou vahou. Znovu se mi vracely výjevy z dětství, vzpomínky na matku, smrt, rakovinu. Intervaly se zkracovaly a já se opět dostávala do stavu, kdy jsem jen seděla v houpacím křesle v přítmí pokoje, rukama jsem si objímala kolena a měla nepřítomný výraz. Možná jsem se až příliš spoléhala na to, že mě Ivan bezmezně miluje a zapomněla, jak moc mi pomohl. "Nechceš si promluvit, vycestovat nebo zajít na terapii? Třeba by ti to pomohlo." Snažil se ze všech sil vytrhnout mě z civění do prázdna. Ale já jsem nemohla jen tak vytahovat všechny pravdy na světlo světa a znovu jim stát čelem.

Ledová sprcha

"Ivane, já to neumím vysvětlit. Je to jako rakovina mysli. Sžírá tě to zevnitř, nevidíš svého nepřítele, jen ho cítíš. Ruce máš jako hadrové, otevíráš ústa a nevychází z tebe volání o pomoc. Je to absolutní bezmoc, kterou nezasvěcený nepochopí. Nesmírně si vážím toho, že tu jsi. Vím, že život se mnou je jako na houpačce." Seděl proti mně a bylo vidět, že má něco na srdci. Měla jsem zrovna dobrý den a pobídla ho k hovoru. Zhluboka se nadechl. "Miloval jsem tě už od střední, čekal jsem jako mlsný kocour, tisíckrát jsem tě zachraňoval. Radil jsem s odborníky, snažil se přečíst tvoji mysl i duši, vzal jsem tě na místa, která by mohla deprese odehnat, nepitval jsem se v minulosti, marně jsem čekal na vášeň. A to nejhorší, byl jsem tu pro tebe s vědomím, že až budu potřebovat, nebudeš schopná mi mou podporu oplatit. Nedokázal jsem to. Mám poměr, už pár měsíců. Nejsem stroj, abych dokázal žít bez emocí. Omlouvám se. Zůstanu, ty jseš pro mě ta pravá a jediná. Ale musíš pochopit ... "

Nemusím nic. Odešel. Neponížil mě jako ti všichni před ním, ale to nepochopení mě ranilo úplně stejně. Je mi 44 a můj život končí. Nevím, jestli budu dál přežívat jako troska nebo tomu půjdu naproti.

Další články

Lu Gregorová

Trend: Fitko v obýváku

Nepotřebujete permanentku, nemusíte bojovat s rezervačním systémem v přeplněném fitku. Stačí vzít do ruky ručník nebo karimatku, lahev s vodou a…

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky