Naďa: Děti vylétly z hnízda a já cítila prázdno, manžel přišel na skvělé řešení

Co stihnout do padesáti?
Co stihnout do padesáti?

Moment, kdy se děti osamostatní a vyletí z hnízda, je pro milující matky jednou z nejtěžších chvil v životě. Nadin manžel přišel na způsob, jak splín z odchodu dětí překonat.

Padesáté narozeniny představují v životě ženy mezník, kdy rekapitulují a ohlíží se. To, co byste měla stihnout, najdete v galerii.

Sami

Celý život jsem vydupávala a plnila přání všem svým blízkým. Snad to manžel myslel dobře, ale svým neobratným gestem mě urazil. V létě jsme totiž vyprovodili do světa naše poslední dítě a zůstali doma sami dva. Jmenuji se Naďa a je mi 47 let. Vychovala jsem čtyři děti. Dalo mi to zabrat, ale užila jsem si to. A teď mi, přiznávám, chybí. Dům je velký a chladný, dny se táhnou a manžel mi ze sebe ukazuje jen to nejhorší. Jako matka na plný úvazek jsem neměla čas zabývat se malichernostmi, o to zřetelnější teď ale jsou.

Už jsou pryč

Ze začátku jsem dětem volala a ujišťovala se, jestli je všechno v pořádku, jestli bez mámy v životě obstojí. Když ale moje hovory překročily únosnou mez, naznačily mi, že už mají svůj život a vlastní rodiny. Pochopila jsem a stáhla se do ústraní. Ještě před rokem jsem mohla všechnu svou pozornost směřovat k nejmladšímu synovi. I ten už je ale pryč. A já jsem sama jako kůl v plotě. Ano, mám manžela. Ale po čtvrtstoletí, kdy jsme byli jen rodiče a partnerství jako takové šlo stranou, už jen těžko navážeme tam, kde jsme kdysi dávno skončili.

Odděleně

Manžel se živí jako truhlář, a tak spoustu času tráví v dílně. To mi vyhovuje. Jsem ráda sama se svými myšlenkami a nepotřebuji, aby mi do nich někdo zasahoval svým rýpáním a trapnými vtipy. Minulý rok ale pobýval mimo domov stále častěji. Na začátku jsem pojala podezření z nevěry, ale uklidňovala jsem se tím, že když já nemůžu vystát jeho, je na tom zřejmě podobně a mou přítomnost zkrátka nevyhledává. Na Štědrý den se k večeři snad dostaví. Dny plynuly a já žila jen pro práci a vzpomínky na život plný dětského smíchu.

Nečekané

Čtyřiadvacátého se přihnal domů, osprchoval se, sedl si ke stolu a nacpal se obalovaným kaprem a bramborovým salátem. Neprohodili jsme spolu ani slovo. Když jsme se pak přesunuli do obývacího pokoje, můj pohled zamířil k vánočnímu stromku. Tam byl jen jeden dárek. Nebyl pro mě, byl to župan pro něj. Nevěděla jsem, co jiného bych mu měla dát. Je to sice poněkud univerzální dárek, ale potěšil ho. To, že on pro mě nic neměl, jsem nečekala. Když se v zrcadle v novém odpočinkovém „oblečku“ prohlédl ze všech stran, rozvalil se na gauč a potutelně se smál. Nalila jsem si víno a věnovala se televizi. „Tebe nezajímá, co pro tebe mám?“ „Kdybys něco měl, snad by to bylo pod stromkem. Na tyhle novoty já nejsem zvědavá.“ Nahlas se zasmál a vzal mě za ruku. Vyšli jsme ven, tráva byla omrzlá a pod naší tíhou křupala. Šli jsme až na konec naší zahrady, kde byla v plotě udělaná nová vrátka. Vytáhl z kapsy klíč a vešel. Vedle nás byl malý plácek, který se dlouho nedařilo prodat. On ho koupil a … . „Trpím, když vidím, jak ti chybí děti. Ty jseš prostě ten typ, co se potřebuje pořád o někoho starat. Tak jsem ti tady něco vyrobil. Zvířata budou za dva týdny. Už jsem všechno domluvil.“

Všechny ty hodiny navíc, které trávil v dílně, věnoval mně. Postavil kurník, králíkárnu a malý příbytek pro prase. Vypadalo to krásně a muselo to stát spoustu peněz. Až jsem se zastyděla, že neprojevuji dost radosti, když si s tím dal tolik práce. Po menším hospodářství jsem vždycky toužila, to je pravda. S dětmi by to nešlo skloubit finančně ani časově. Ale snad si nemyslí, že mi rozhazování zrní a vykrmování prasete nahradí stesk po dětech.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky