Když mi bylo čtrnáct, skončila jsem i se sestřičkami, tehdy čtyřletou Anetkou a tříletou Kristýnkou, v dětském domově. Moc jsem se snažila, abychom tam nemusely. Žily jsme s mámou samy, otcové se někam vytratili. A máma pila.

Denně jsem uklízela, vyhazovala prázdné láhve a převlékala matčinu postel. Vodila jsem své sestry do školky, prala, vařila, uklízela. Matka byla stále na nemocenské a na jídlo jsem od ní dostávala minimum, většinu peněz propila. Za svoje peníze na obědy jsem kupovala ovoce svým sestrám.

A jednoho dne se u nás objevily dvě paní ze sociálky. Někdo nás nahlásil. Matka byla zrovna úplně namol a moc uklizeno taky nebylo. Prostě jsem to nestihla. Takže jsme putovaly do dětského domova, ale moje malé sestřičky šly jinam než já.

Bylo to tak těžké! Tehdy jsem se rozhodla, že udělám všechno pro to, abychom byly zase spolu. Dokončila jsem základku, vystudovala střední školu. Když jsem opustila bránu dětského domova, díky pomoci bývalých vychovatelů jsem získala zaměstnání a časem i bydlení.

Měla jsem zázemí a práci, takže jsem se rozhodla bojovat o své sestry a dostat je do vlastní péče. Nebylo to vůbec jednoduché, musela jsem se prokousat předpisy a zákony, přesvědčit úřady, že jsem schopná se o své sestry postarat. Překonala jsem všechny překážky, a že jich bylo, a nakonec jsem sestry do péče opravdu dostala. A pak, po několika letech, se o ně přihlásila naše matka. Že prý už je vyléčená. Polepšená. Pracuje. A chce zpátky své děti! Nechtějí k ní, nemají hezké vzpomínky. Ale matka prý má vždycky šanci…

Markéta, Pelhřimov

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka, psmolka@volny.cz

Vážená paní, milá Markéto, tu největší formální překážku se vám podařilo zdolat. Pokud sestřičky chodí řádně do školy, netoulají se po ulicích a nejsou na drogách, pak není důvod, aby vám je někdo odebíral jen proto, že vaše matka chvíli abstinuje a chodí do práce. Pokud ano, tak by vám především měla platit výživné a být vám vděčná za to, jak jste se o sestry i o sebe místo ní postarala. Časem může chtít vaše sestry vídat.

Pokud má v sobě alespoň zbytky soudnosti, nebude na vás tlačit. Kdyby teď požádala o svěření dívenek do své péče, téměř jistě se jí to nezdaří. Soud či orgány péče o děti by totiž braly v potaz i názor sester. Zkuste jí třeba nabídnout setkání na hřišti, samozřejmě za vaší přítomnosti. Když to odmítne a bude se chtít soudit, pak by neměla mít šanci uspět. Tedy za předpokladu, že vše je tak, jak píšete!