Marcela: Zemřel mi bratr. Rána, kterou mi zasadila vlastní máma, mě ale zničila

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Zdroj: Shutterstock
Ilustrační foto

Už je to sedm let, co můj jediný bratr zemřel při tragické dopravní nehodě. Rodiče se s tím dodnes nevyrovnali, zejména matka ne.

Milovala jsem svého mladšího bratra. Nikdy jsem na něj nežárlila, i když ho rodiče rozmazlovali a první housle hrál vždycky on. Byl to mámin mazánek a tátův následovník, vyučil se stejnému řemeslu a pracovali spolu v tátově firmě. A navíc měl hudební nadání, s kamarády si založil malou, ale slibnou kapelu.

Já byla obyčejná holka, žádný zvláštní talent, ve dvaadvaceti jsem se vdala a ještě než mi bylo třicet, přivedla jsem na svět dvě děti.

Brácha se založením rodiny nijak nespěchal, miloval svobodu a dobrodružství, byla s ním vždycky legrace a jeho smrt nás všechny bolestně zasáhla.

Jenže moji rodiče se chovají, jako by ho ztratili jen oni! Už sedm let dává máma do novin smuteční oznámení, doma má vystaveny bratrovy fotografie, kytaru a další věci, na které nesmí nikdo ani sáhnout.

Matka zdobí ten „oltáříček“ čerstvými květinami, neustále žehrá na osud a vůbec ji nezajímá, že tu jsem ještě já, dcera, a dvě vnoučata!

Dokonce mi jednou řekla, že to lepší dítě jí zemřelo a to horší zůstalo, bylo to, jako by mi někdo vrazil do srdce nůž.

V truchlení se doslova vyžívá, nic jiného pro ni nemá smysl, pořád mluví jen o bratrovi a někdy mám pocit, že se zbláznila. Už i tátovi to leze na nervy, ale zřejmě není na světě síla, která by její mučednictví zlomila. Vídat se s matkou mě deprimuje, moje děti už ji nechtějí navštěvovat. A jak by taky chtěly, když jim řekla, že zemřelému strýčkovi nesahají ani po kotníky. 

Marcela, Opava

 

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka

Vážená paní, ideálem je jistě stav, kdy rodiče mají všechny své děti stejně rádi. Realita je, bohužel, často jiná. Některé děti vyvolávají sympatie, jiným se to nedaří. Specifickou pozici mívají děti zesnulé. Zpětně si je idealizujeme, navíc už nás nemohou ničím zklamat. Truchlení bývá cestou, jak si tu životní etapu uzavřít. Cesta to bývá mnohdy hodně klikatá. Nemá smysl matce její truchlení rozmlouvat. Fotografie, kytara a smuteční oznámení jsou zcela nevinné. Ne tak už jednání, z něhož je zřejmé, že z vás dvou neměl zemřít zrovna on. Její jednání je přinejmenším na hraně normality. Potřebovala by psychologickou pomoc, sama ji asi nevyhledá. Pomoci by mohl otec tím, že by ji vyhledal on, například v manželské poradně. Do terapie by pak bylo možné přizvat i další členy rodiny, dokonce včetně toho zesnulého bratra. 

Připravila: Tereza Lokajíčková

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky