Karolína: To, co nám udělali naši rodiče, bych žádnému dítěti nepřála

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Zdroj: Shutterstock
Ilustrační foto

Táta s mámou spolu přestali definitivně mluvit před dvaceti lety, když mně a mé sestře, dvojčeti, bylo osmnáct let. Důvod dodnes neznáme, ačkoliv už máme vlastní rodiny. To téma je tabu.

Nicméně nám to komplikuje život. Ačkoliv spolu rodiče bydlí, musíme telefonovat každému zvlášť. Vzkazy si zásadně nevyřizují. Každý má svůj pokoj, což je za této situace pochopitelné. V ledničce mají oddělené jídlo, ale vaří ho máma. Tátovu porci pak pečlivě uloží do krabičky s cedulkou „táta“.

Už mohli být dávno rozvedení, každý si mohl zařídit vlastní život, popřípadě si najít partnera. Ale oni ne! Že by šlo o peníze? To si nemyslím. Táta je spolumajitelem prosperující firmy, máma pronajímá domek po babičce a k tomu má velmi slušný důchod.

Co ale vůbec nechápeme, je to, že máma tátovi stále vaří, pere a žehlí prádlo! Sestra to vykládá tak, že máma se obětuje, protože táta by nebyl schopen se o sebe sám postarat a zřejmě by zhynul hlady. S tím vůbec nesouhlasím. Když je táta schopný manažer, určitě by se naučil řídit i svoji domácnost. Ostatně má dost peněz na to, aby si zaplatil hospodyni.

Nejhorší jsou rodinná setkání. „Pokud pojede táta, tak já nejedu,“ hlásí rezolutně máma. A totéž slyšíme od táty. „Jede taky máma? Jo? Tak to zůstávám doma.“ Někdy se nevyhnutelně setkat musejí, třeba o Vánocích, narozeninách a podobných událostech. Ale neprohodí spolu ani slovo!

Trapně se cítíme my, jejich dcery, jim je to zřejmě jedno. Atmosféra je hustá a napjatá, krájet by se dala. Nikdo z nás se necítí uvolněně a konverzace vázne. Situaci nezměnilo ani narození vnoučat.

Vztah rodičů ochladl, když nám bylo asi jedenáct, ale moc jsme to neprožívaly. Nikdy se před námi nehádali a chovali se k nám láskyplně, ovšem každý zvlášť. Definitivní konec jakékoliv komunikace nastal v okamžiku, kdy jsme dosáhly plnoletosti. Vůbec nechápu, jak takhle mohou celá léta žít. Nebo v tom našli určité zalíbení? Dodnes jsme si na to se sestrou nezvykly! Ale asi nám nezbývá, než to podivné soužití rodičů přijmout a netrápit se.

Karolína, Třebíč

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka - psmolka@volny.cz

Milá Karolíno, pocit, že my bychom tak žít nemohli, je pouze náš pocit. Půjde-li o někoho, na kom nám záleží, míváme potřebu porozumět tomu, co ty dva spolu drží. Generujeme různé fantazie, faktické důvody nám ale mohou unikat. Přitom není radno řešit, co lze udělat pro to, aby spolu žili tak, jak bychom považovali za správné. Zákonitě bychom totiž začali trousit nevyžádané rady. Zdá se, že si vaši rodiče navzájem alespoň aktivně neubližují. Pokud mají oba své zájmy, práci, přátele, mohou přesto prožívat celkem spokojenou životní etapu.

Sebe se ptejte, co udělat, abyste daný stav lépe snášely. Cítíte-li potřebu dát jim svůj názor najevo, pak s nimi mluvte především o svých pocitech.

Jak je vám nepříjemné být stále ve střehu, že je máte vy i sestra oba rády a co by uvítali oni od vás. Třeba z nich něco vypadne.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky