Karla:Táta udělal hroznou věc a máma se zabila. Mám strach, že se to stane i mně

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Zdroj: Shutterstock
Ilustrační foto

Bylo mi patnáct, když moje maminka spáchala sebevraždu. Kvůli tátově nevěře. V té době už s tou jinou ženou čekal dítě.

Od té doby uplynulo dalších patnáct let. Je mi třicet a déle než dva roky žiju s Jiřím. Máme hezký vztah, Jiří by si mě chtěl vzít, ale já stále pochybuji. Miluje mě doopravdy? Co když za pár let…

Protože se mi pokaždé vynoří ta vzpomínka. Táta oznamuje mámě, že miluje jinou ženu a čeká s ní dítě. Máma se hroutí. Objímám ji, utěšuju, ale ona mě s pláčem odstrčí. Pak si vezme klíčky od auta a oznámí, že jede na chalupu. Odjede, ale už se nevrátí. Táta se za ní vypraví až druhý den večer. Je pozdě, máma se předávkovala prášky.

Pláču. Jsem k neutišení. Jak mi to mohla udělat?! To jsem pro ni tak málo znamenala? Tak málo mě milovala?

Nenávidím tátu! Jak nám to mohl udělat? Stěhuju se k tetě, tátově sestře. Je to jediný člověk, který mi rozumí, chápe moji bolest a zoufalství.

Korunu tomu nasadí babička, tátova máma. Přijede za námi a přemlouvá mě, abych se vrátila k tátovi. „Ty se netěšíš na bratříčka?“ zeptá se. Jak bych se na to dítě, kvůli kterému máma umřela, mohla těšit? Zbláznila se?

Zůstala jsem u tety a odmítala se stýkat s tátou a jeho novou rodinou. Bylo to nejtěžší období v mém životě. Cítila jsem se oběma rodiči zrazená, nemilovaná.

Navzdory všemu jsem dokončila střední školu, našla si zajímavou práci, přátele, rok jsem žila na Novém Zélandu a snažila se zapomenout. A pak se objevil Jiří, jako živá voda. Mám ho moc ráda, ale ta rána v srdci, kterou mi naši v patnácti zasadili, se ne a ne zahojit. Jiří mi radí, abych vyhledala odbornou pomoc, rodičům odpustila, přijala i novou tátovu rodinu a snažila se jejich jednání pochopit, jsem přece dospělá. Asi by se mi ulevilo, ale já to prostě nedokážu. 

Karla, Luhačovice 

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka, e-mail: psmolka@volny.cz 

Milá Karlo, vaše pocity jsou zcela legitimní. Máte plné právo cítit se rodiči zrazená. Na vašem trápení se „podepsali“ oba. Byli v oné kritické chvíli tak zaujati sami sebou, že jaksi pozapomněli na vás. Naštěstí zde byla vaše teta. Vystudovala jste, našla si práci a přátele, zvládla rok u protinožců a našla si zřejmě docela moudrého partnera…

Rád by vám pomohl, a přitom si uvědomuje, že byste potřebovala spíše pomoc odbornou. Ne proto, abyste už rodičům dokázala odpustit, ale abyste si dokázala užívat život bez obav, že si jej sama něčím pokazíte. Součástí takové očisty může (ale též nemusí) být přijetí otcovy nové rodiny. Třeba tak, abyste byla s to poslat otci formální přání k narozeninám nebo Vánocům. Postačí však, přijmete-li sama sebe jako životaschopnou bytost s právem na vlastní spokojenou rodinu. 

Zaznamenala: Dagmar Morenová a Tereza Lokajíčková

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky