Ne všechny plány stihnete uskutečnit. V galerii ale najdete tipy, co byste neměla do svých padesátin opominout.

Mžik

Blíží se Vánoce a já jsem ani po roce nedokázala zapomenout na dění z loňského podzimu. Ani nemohu. Rezignované nohy mám pořád na očích. Tu zářijovou noc mám stále v živé paměti. Kolega z práce se těšil z narození syna. Byla to bujará oslava, protože se snažili mnoho let, jeho žena několikrát potratila a psychika obou skomírala. Když už nad svými snahami zlomili hůl, podařilo se. Tenkrát byla nezvykle teplá říjnová noc, alkohol tekl proudem a já se skvěle bavila. Jazyk se mi sice motal, ale byla jsem dost bdělá na to, abych odmítla odvoz a objednala si střízlivého taxikáře. Neměla jsem tušení, že už za pár minut bude můj život viset na vlásku. Havarovali jsme a po střetu s divočákem nabourali do stromu. Víc si nepamatuji, jen ten moment, kdy jsem otevřela oči, nade mnou spousta světel a plačící děti a manžel. Až z vyprávění mi došlo, jaké štěstí v neštěstí jsem tehdy měla. Taxikář zemřel a mě museli z auta složitě vystříhávat a bojovali za každou minutu života. Mám za sebou několik operací a v nemocnici jsem ležela dva měsíce. Nohy ale spolupracovat nechtěly. Ochrnula jsem. Dodnes si myslím, že je to příliš vysoká daň za jednu prohýřenou noc. Je mi jednapadesát, těším se na vnouče a jsem odkázaná na invalidní vozík.

Díky

Ohromné díky patří mému manželovi. Každý den i noc seděl u mé postele a neztrácel naději. Doufal, že se probudím a život půjde dál. Stíhal pracovat, starat se o domácnost i dělat podporu našim třem dospělým dětem. Nevím, jestli bych byla schopná oplatit mu stejnou mincí. Takové psychické vypětí, které si se mnou po nehodě prožil, bych vydržela jen těžko. Tehdy na mě zřejmě vyčerpal všechny své emoce a teď je z něj zarytý praktik bez špetky empatie. Nevyčítám mu to, i když dárek, který jsem našla pod stromečkem minulý rok, mě velmi silně zasáhl.

Den D

Domů mě pustili dva týdny před svátky. Dan upravil byt tak, abych se mohla na vozíku bez problémů pohybovat, nechal upéct cukroví a napůjčoval mi hromadu knih a nahrávek, abych se doma nenudila. To, že jsem opustila nemocniční pokoj, ani zdaleka neznamenalo konec léčby a rehabilitací. Ani po čtrnácti měsících nejsem u konce. Na Štědrý den jsme byli sami. Děti byly dospělé a dorazily až následující den. Nebýt vozíku, ani bych nepoznala rozdíl. Všechno bylo perfektní. Dokonce jsem spolkla poznámku, že se na bramborovém salátu opět vyřádil a dal tam zbytečně moc sterilované zeleniny. Svědomí by mi nedovolilo říct proti Danovi jediné křivé slovo.

Pro mě?

Po večeři jsme se přesunuli ke stromečku a rozbalování dárků. Tři byly s mojí jmenovkou – malý, větší a obří. Jako první jsem si rozdělala drobnou krabičku. Zlatý přívěsek ve tvaru stromu života mi vyrazil dech. Řekl to, co Dan cítil. I druhý dárek mě potěšil. Naše nejšťastnější fotografie od svatby po můj návrat domů ukazovaly jedinečný příběh lásky a podpory. Co by ale tak mohla skrývat ta ohromná krabice?

Překvapení

S nadšením jsem se prodírala metry balicího papíru, ale nestálo to za to. Spadla mi čelist. Nechápavě jsem se podívala na manžela a on jen seděl na pohovce, smutně se na mě díval a ramena měl svěšená. Čtyři zimní pneumatiky jsem opravdu nečekala! „Víš, potřebujeme je. A ty měsíce, kdy jsem na to byl sám, mi daly zabrat. Aspoň tě budu bez obav z policejní kontroly vozit na rehabilitace, abys byla brzo fit.“ Pousmála jsem se, abych nezničila atmosféru vánočního večera. Doteď jsem ale nepochopila, proč měl potřebu dát mi takový dárek a upozornit na to, jak moc jsem na něm závislá. Takový skalp zabolel. Nestačilo by, kdyby je prostě koupil? Nepotřebuji hmotné důkazy, že mě má rád. Za poslední rok mi to dokázal tisíckrát.