Už je tomu rok, co mou tehdy desetiletou dceru obtěžoval ve výtahu neznámý muž. Vloudil se do domu pod záminkou, že jde navštívit sousedy. Jméno si nejspíš přečetl na vizitce. Dcerka ho pustila dovnitř, nastoupili spolu do výtahu. Chlap ale zastavil výtah v mezipatře a pak ji začal osahávat a líbat. Prý jí nic neudělá, hlavně ať nekřičí. To by jí pak něco udělat mohl. Byla k smrti vyděšená, nejspíš ji zachránilo to, že někdo potřeboval výtah a dole zuřivě mlátil do dveří. Chlap zmáčkl knofl ík do třetího patra a vystoupil.

Dcera doběhla domů v šoku. Mezi vzlyky mi všechno vyprávěla. Případ jsme oznámili na policii, ale ani po roce útočníka nenašli. Od té doby žije dcera ve strachu. Celá rodina žije ve strachu. Ten chlap chodí někde mezi námi. Co když ji pozná a zaútočí znovu? Z veselé holčičky se stala zamlklá a vystrašená bytost. Chodíme na psychoterapii, ale její stav se zatím moc nelepší. Bere léky proti úzkosti. V jedenácti letech! Nechce chodit nikam sama, v kdekom vidí útočníka. Nejhorší jsou její noční můry – hrůza z výtahu se jí vrací v děsivých snech.

V poslední době začala obviňovat mě. Prý jsem ji nevarovala, že po světě chodí takoví zlí lidé. Je to všechno moje vina! Kdybych se nerozvedla s tátou, určitě by ji ochránil. To já jsem způsobila, že je teď vyděšená a nešťastná. Jenže já ji varovala – líčila jsem jí různé nástrahy a nebezpečí, jen ten nešťastný výtah jsem vynechala!

Stalo se z ní nedůvěřivé stvoření, uzlíček nervů. A já jí nedokážu pomoct, i když už taky chodím k psychiatrovi. Dostávám tam rady, jak k dceři přistupovat, ale ona mě odmítá poslouchat. „Už ti nevěřím! Nic mi neříkej!“ křičí na mě.

A tak zobu léky na uklidnění, protože musím nějak fungovat, chodit do práce, zvládat výchovu mladšího syna, který je z téhle situace taky nešťastný. A bývalý manžel? To on od nás odešel, když bylo dceři šest a synovi tři roky. Prý našel lásku svého života. Tak co mám s touhle situací dělat?!

Ivana, Uherské Hradiště

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka, psmolka@volny.cz

Vážená paní, milá Ivano, udělala jste vše, co jste udělat měla. Vaše dcera zřejmě potřebuje o svých bolestech a úzkostech mluvit. Její výtky vás bolí, přesto je dobře, že tu možnost má.

Kdyby musela vše držet v sobě, bylo by to pro ni ještě těžší. Měla by vědět, že jí neupíráte právo na její pocity. Bylo by pošetilé jí je rozmlouvat. Je teď vůči vám nespravedlivá. Možná byste jí dokázala racionálně vysvětlit, že by ji ani otec neochránil, i to, že nelze varovat děti před všemi riziky. Jen byste ji tím zahnala do kouta; navenek by mohly sice její výčitky ustat, její zranění by tím ale nepřestala bolet. Ta, která si držíme v sobě, nadělají často větší paseku než ta ventilovaná. Podpůrná psychoterapie pro ni a medikace i pro vás časem pomohou. Utržená zranění duše se postupně opouzdří.

Ale pozor – i přílišné varování před riziky může být rizikové…

Připravila: Tereza Lokajíčková a Dagmar Morenová