Podle čeho poznat, že má vaše žena milence? Návod najdete v galerii.

V osmačtyřiceti jsem se zamiloval do své kolegyně Martiny, okouzlující a chytré dívky, o 23 let mladší než já. Od začátku mi dávala najevo, že se jí líbím, bavilo ji se mnou vtipně flirtovat, ale když padla řeč na vážnější téma, zdálo se, že má o své budoucnosti jasnou představu: provdat se a mít alespoň tři děti, budovat domov pro svou rodinu a na nějaký čas, než děti trochu povyrostou, pověsit kariéru na hřebík.

Měl jsem před sebou ženu svých snů, mladou a krásnou, toužící po dětech a rodinném zázemí. Po roce a půl jsme se vzali, ale Martina s těhotenstvím váhala.

„Samozřejmě, že chci děti, ale taky bych si chtěla ještě trochu užít, podívat se do světa, vždyť zatím jsem poznala jen školu, práci a povinnosti. Dej mi trochu času.“

Nadšený jsem z toho nebyl, ale doufal jsem, že ten čas, který Martina potřebuje, naplním tak, že uspokojím její požadavky. Víkendové wellness pobyty, dovolené v zahraničí, večeře v příjemných restauracích, hezké oblečení. Uplynul rok, a Martina se pořád k miminku nijak neměla.

Můj syn Petr pracoval několik let v zahraničí, v Kanadě, takže ho Martina poznala až dva roky po naší svatbě. Okamžitě si padli do oka a sotva pronesli pár formálních seznamovacích frází, začali si nenuceně povídat. Jako by se znali léta!

Zahlodala ve mně žárlivost, Petr je hezký a chytrý kluk, navíc úspěšný, a taky skvělý vypravěč. Jeho historky, které si určitě přibarvoval, rozesmávaly Martinu k slzám.

Po odchodu Petra jsem udělal Martině žárlivou scénu, což byla asi chyba. Krátce na to jsem totiž zjistil, že se Martina svěřila Petrovi. A začala se mu svěřovat čím dál tím víc! Ano, sledoval jsem ji, choval se jako žárlivý blb, dělal hysterické scény – bylo ale už pozdě sypat si popel na hlavu. Martina mě opustila. Požádala o rozvod a byl jsem zase sám. Moje již bývalá žena si vzala mého syna. A porodila mu chlapečka! Místo dítěte, které jsem si vysnil, mám vnuka.

Vlastimil, Plzeň

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Na příběhu pana Vlastimila bych se pokusil nalézt také nějaká pozitiva.

Synek se mu vydařil! Od tří let se sice na jeho vývoji moc nepodílel, geny výjimečnosti se však nezapřou. Znakem zdravého vývoje prý je, když si v dospělosti volíme partnery dle modelu z původní rodiny. Pro kluky bývají atraktivní dívky podobající se jejich matkám. Jinak řečeno, mívají podobný vkus jako jejich otcové.

Vlastimil se sice rozhodl „udělat si svá vnoučata sám“, syn ho však předešel, stárnoucímu otci „ulevil“ a „produkci vnoučat“ vzal na sebe. Pro dramatika by to byla inspirace pro antickou tragédii; ve skutečnosti se však nic tak tragického nestalo. To jen teď se to tak možná jeví, ale i zde může platit, že i špatné může být pro něco dobré. Padesátníci by si měli dobře promyslet, co si přát. Aby se jim to nesplnilo! Pořizovat si další děti vyžaduje spoustu odvahy a minimum ostražitosti.

Nedávno mi klient – Vlastimilův vrstevník – promluvil z duše: „Chápu, že by chtěla děti, žádné nemá, ale já už mám tři vnoučata. Miluji je, těší mne, když přijdou, ale podobnou radost mám, když odcházejí.“ Což mohu jen potvrdit, i já miluji svá vnoučata, mám jich pět, jsem rád, když přijdou, potěším se s nimi – zvláště, když pak mám aspoň půl dne na to, abych se z jejich roztomilosti vzpamatovával.

Autor: Eva Hirschová