I maminky autistů by si měly najít čas na sebe.

Z toho dítěte jsem měla nervy nadranc. Uhlídat ho na hřišti bylo umění. Pořád jsem se strachovala, že někam spadne, že ho někdo unese. Ani ve školce se situace nezlepšila. Neposlouchal, nechtěl jíst spolu s ostatními dětmi, nakonec jsem si ho musela vzít domů a přestat chodit do práce. Doufala jsem, že změnu přinese škola. Napřed to vypadalo nadějně, do školy jsem Ríšu vodila a taky ho vyzvedávala, ale děti se mu posmívaly, takže jsem ho pak nechala chodit samotného.

A jednoho dne do školy nedošel. Byla jsem na mrtvici! Policie ho našla až večer, seděl v parku a krmil u rybníčka labutě! Prý se mu do školy nechtělo, protože se nudil. Nepomáhaly domluvy ani tresty. Ríšův prospěch taky za moc nestál, kvůli těm absencím. Poslali nás na psychologické vyšetření a verdikt nebyl moc příznivý. Mírně nadprůměrné IQ, ale taky mírně na hranici autismu.

Do té doby jsem o autismu neměla ani potuchy. Začali jsme chodit na terapii, ale nebylo to k ničemu, a jak Ríša rostl, jeho útěky se stupňovaly. Najednou ho popadlo, že pojede do Brna nebo do Karlových Varů, rejdil po republice bez peněz, takže mi ho zpravidla přivezli domů s policejním doprovodem.

Co s patnáctiletým klukem, který pořád utíká? Doporučili mi, abych si zažádala o umístění Ríši do nějakého ústavu, ale copak to můžu udělat?

Kromě těch útěků nic špatného nedělá, nikomu neubližuje, pokud si vezme peníze, tak jenom mně, a já mu to odpustím. Říká, že si nemůže pomoct, že prý má takové nutkání někam odjet, a když to na něj přijde, zkrátka musí. Cítí se prý volný, svobodný, šťastný a nejradši by projezdil celý život, kdyby to bylo možné. Dovede o tom úplně básnit.

Tak co mám dělat? Vím, že Ríša není v normě, ale je snad zralý na nějaký ústav, na to, aby byl někde zavřený? Vždyť by to byla jeho smrt, a moje taky.

Vlasta, Kralupy nad Vltavou

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka

Vážená paní, budiž vám útěchou, že autismus je porucha poměrně častá. Každý autista je však svébytnou bytostí, nikoli pouhou diagnózou. Váš syn je především patnáctiletý kluk. V dnešní terminologii má Ríša zřejmě PAS, tedy poruchu autistického spektra, pod niž lze zařadit obtíže různé intenzity (autismus i Aspergerův syndrom).

PAS je často náročnější pro okolí než pro toho, kdo jím trpí. Ríša si našel svůj způsob, jak si lze život užívat. Jen hodně těžké formy autismu vyžadují pobyt ve specializovaném zařízení. V 15 letech je stále ještě šance, že si Ríša najde styl života, který bude pro něj přijatelný a okolím akceptovatelný.

Odbornou podporu potřebuje často spíše autistovo okolí než on sám. U nás ji lze nalézt v Národním ústavu pro autismus (NAUTIS). Můžete tam získat spoustu užitečných informací.