Zachránit vztah je možné, musí se ale vědět, jak na to. Více najdete v galerii.

On bude luxovat, zametat a vytírat, utírat prach, skládat nádobí do myčky. Já budu vařit, prát, žehlit. Jednou týdně uděláme „velký“ nákup, s „malými“ se budeme střídat. Přišlo mi to jako skvělé řešení.

Praxe ovšem vypadá následovně. Přijdu domů.

V kuchyni je zameteno, ale v koutě se krčí hromádka smetí, vedle smeták, smetáček a lopatka. „Proč jsi to neuklidil?“ zeptám se muže.

A on mi odpoví, že přece zametl – a ta hromádka je důkazem jeho činnosti (jinými slovy – jinak bych to asi nepoznala). Podobně je to s luxováním. Přijdu domů a uprostřed pokoje trůní vysavač. Je na mně, abych ho uklidila a k tomu zapěla nějakou ódu na manželovu schopnost rejdit vysavačem po koberci. Prach také utře, ale už neuklidí prachovku, to je na mně, nádobí do myčky naskládá, ale už ji nezapne, a umyté nádobí musím uklidit já. Nákup přinese, ale tašku nechá vyzývavě na stole.

Jsem ráda, že se snaží pomáhat, nekritizuju ho, ani nepípnu, když zjistím, že prach utřel jen kolem předmětů na poličce a nenamáhal se je odsunout. Tajně to udělám sama, když u toho není. Marně mu ale vysvětluju, že nepotřebuju důkazy v podobě hromádek smetí, smetáků, neuklizeného vysavače a povalující se prachovky. Že také nenechávám povalovat jeho vyžehlené košile jako důkaz své žehlicí aktivity.

Ale je to marné. O to víc mě štve, když například na chalupě shrabu trávu, manžel, coby nejvyšší supervizor, uchopí hrábě a všechno ještě jednou přejede, protože jsem to neudělala dokonale! Když skládáme dříví, překládá polínka, která jsem složila já, prý jsou špatně vyrovnaná. Takže mám pocit, že dělám všechno zbytečně.

Chci se vyhnout hádkám, snažím se brát všechno s humorem, ale špatně shrabaná tráva (podle manželova kritéria) je strašně vážná věc.

Jsou to maličkosti, ale otravují mi život. Přiznám se, že čím dál tím víc.

Veronika, Praha

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Milá Veroniko, ani se nedivím, že vám ty zdánlivé maličkosti otravují život. Právem pro ně platí ono „tisíckrát nic…“

Už jen z formulace dotazu je zřejmé, že považujete domácnost za svou kompetenci, s níž vám ostatní mají pomáhat. Raději rovnou zapomeňte na představu, že dělba prací by měla být spravedlivá. Tvrzení, že manželé by se o povinnosti a práva měli dělit rovným dílem, zní celkem logicky. Když se však pokusíte uvést tuto poučku do života, záhy zjistíte, že mnohem více času a energie vám zabere snaha rovnost definovat, než samotné činnosti.

Mužská psychika je zhruba stejně složitá jako např. psychika cirkusového koně. I toho lze naučit zajímavým kouskům – když se mu zdaří, je pak třeba jej odměnit, nejlépe mlskem.

Když jej místo toho budete mlátit přes tlamu ve chvíli, kdy udělá něco špatně, pak se nenaučí ničemu. Zkuste s manželem jednat podobně – vezme-li jeho přičiněním hromádka smetí do zaječích, prachovka či vysavač se zaparkují na určeném místě, šoupněte mu nějaký pamlsek.

Autor: Eva Hirschová