V dnešní uvědomělé době bohužel někdy cesta za poznáním sebe sama vede k tomu, že člověk přijde o vztah se svými nejbližšími. Příběh naší čtenářky Věry* ukazuje, že tolerance a pochopení nejsou vlastní každému z nás a že se za tvrdý přístup k hledání vlastní sexuální identity může někdy platit i ta nejvyšší cena.
Píši vám, abych se vám svěřila s hluboce osobní a náročnou zkušeností, které v současné době jako matka čelím. Je to záležitost, která mi trhá srdce, a doufám, že sdílením svého příběhu najdu útěchu a možná i získám nějaký nadhled.
Moje dcera, ztělesnění mých nadějí a snů, se vydala na cestu sebepoznání, kterou já jako žena vychovaná v jiné době jen těžko chápu. Tvrdí mi, že se narodila ve špatném těle a ve skutečnosti byla vždy mužem. A teď každým kouskem své bytosti přijímá nově nalezenou identitu, prohlašuje ji za své jediné a autentické já.
Jejímu rozhodnutí nerozumím
Přestože si nepřeji nic jiného, než aby byla šťastná a sama sebou, nedokázala jsem dosud pochopit a přijmout její rozhodnutí. Víte, vyrůstala jsem v jiné době, kdy se o těchto věcech mluvilo jen zřídka a pojem pohlavní identity se otevřeně nezkoumal. Takže abych se přiznala – nerozumím tomu a děsí mě to.
S velkými obtížemi se snažím sladit svá hluboce zakořeněná přesvědčení a společenské normy s tím, pro co se rozhodlo moje dítě. A nedokážu to vůbec spojit. To, v čem jsem byla vychovaná, se neustále ozývá v mé duši a šeptá mi, že dělá moje holčička něco špatného, hříšného. Víří ve mně otázky, které zpochybňují jakékoli pochopení a soucit. Jak bych se jako matka mohla vyrovnat s odhalením, které se vymyká konvencím, ve kterých jsem ji vychovala?
Ne snad, že bych ji přestala milovat, ale když se teď vydává na cestu proměny, potýkám se se směsicí nepříjemných emocí. Jsem stále plná lásky k ní, ale také mě to strašlivě děsí. A štve. Snažím se pochopit, co to pro ni znamená, ale nejde mi to. Občas mám pocit, že ztrácím dítě, které jsem kdysi znala. Není to odmítnutí její osobnosti, ale možná spíše nepřijatelná výzva pro přesvědčení a hodnoty, které dlouho zastávám.
Naše vztahy proměna úplně zničila
Snažím se s tím vším nějak vyrovnat, ale nebudu zastírat, že už jsem kvůli jejímu rozhodnutí jako matka nejspíš udělala dost chyb. Mé nepochopení vedlo k tomu, že je mezi námi napjatý vztah. Nevídáme se. Prý jí jen ubližuji. Řekla jsem jí asi dost zraňující věci, ale to jen proto, že mě prostě její postoj rozčílil a děsil. Teď mi láme srdce, že jsem o ní možná nadobro přišla. Už mezi námi necítím blízkost, kterou jsme kdysi sdíleli. Cítím z ní jen odcizení, ani nestojí o to, abych ji kontaktovala.
Už asi nemohu vzít zpět, co se stalo. Svým přístupem jsem ji poštvala proti sobě. Nic na tom nemění ani to, že vše pramenilo z mého strachu, frustrace a zoufalé potřeby ochránit zbytky vztahu, který je mi drahý. Bylo to rozhodnutí mého přesvědčení, výchovy a všeho, v čem jsem vyrostla. Co jsem mohla dělat jiného?
Moc nevím, jak bych měla vše spravit. Dcera se mnou mluvit nechce a odstěhovala se i do jiného města. Jet za ní považuji za zbytečné, nejspíš by mě ani nepřijala. Bojím se, že jsem o ni nadobro přišla.
*Jméno bylo z důvodu ochrany soukromí změněno.
KONDICE
