Nemusíte všechen čas věnovat partnerovi nebo dětem. Nahlédněte do galerie a investujte do sebe.

Překvapení

Nechci říkat své pravé jméno ani věk. Bojím se odsouzení, že bych už měla mít dost rozumu a z manželství utéct. Chci se jen vypsat. Jsme spolu už dvanáct let a násilí je u nás od samého začátku. Poprvé si mě k sobě přitáhl za vlasy, když jsem připálila bramboráky a řekla mu, ať si dá chleba se salámem. Přišel domů po dvanáctihodinové směně a vypěnil. Bylo to pro mě něco nového, nevěřila jsem, že by mi doopravdy ublížil. Skončili jsme v posteli.

Dědictví

Vyrůstala jsem v prostředí, kde se ženy ctily a muži byli galantní. Otec nosil mou matku na rukou. Chodili do divadla, každou neděli na dlouhou procházku a dokázali hodiny debatovat a smát se. Přesně tak by mělo vypadat idylické manželství. Kde ale byla vášeň, touhy a emoce? Čím jsem byla starší, tím víc jsem nad jejich ledovým klidem kroutila hlavou. Bála jsem se, že budu podvědomě hledat partnera, který se podobá mému otci. Tak nudný život jsem nechtěla. Možná to je jeden z důvodů, proč se i přes modřiny a podlitiny neumím sbalit a ukázat manželovi záda.

Na první dobrou

Manžela jsem potkala na nejnudnějším možném místě – v knihovně. Seděl v čítárně a hltal knihu o zapomenutých koutech Šumavy. Zaujal mě na první pohled. Obsadila jsem vedlejší křesílko a rozložila notebook. Potřebovala jsem dopsat poslední stránky diplomové práce na téma úměry mezi postavením v práci a submisivitou ve vztahu. Neoslovil mě, ale cítila jsem jeho pohled. Po dvou hodinách jsem měla hotovo a chystala se k odchodu. „Opravdu si myslíte, že ředitel fabriky chce být doma ponižovaný? V tom případě jsem zedník a ženská zaslouží přísnej režim.“ Překvapeně jsem se na něj podívala a beze slova odešla. Až doma jsem zjistila, že mi do knihy strčil lístek se svým telefonním číslem. Zřejmě využil chvilky mé nepozornosti. Nedalo mi to a v touze po diskuzi jsem mu zavolala. Po měsíci už jsme se stěhovali do pronajaté garsonky.

Proti gustu

Ze začátku na mě jenom zvyšoval hlas, ale tomu jsem se dokázala bránit. Křičeli jsme na sebe a chodili spát uražení jeden na druhého. Jakmile se mě ale dotkne, jsem jeho. Tělo je jako hadrové a hlava se nedokáže vzepřít. Koutkem oka vidím, jak mu na předloktí z pevného sevření nabíhají žíly, jak natahuje krk a sípe mi do ucha. Někdy se bojím, že zajde dál. Když mě pustí, zažívám nepopsatelné pocity štěstí, že se mu nade mnou zželelo, že můžu svá pochybení napravit. Modřiny zmizí, podlitiny přebolí.

Několik let jsem si nechtěla přiznat, že to není hra ani způsob vzrušení. Je to tyran, násilník a agresor. Dokonalý opak mého otce. Tak zoufale jsem se bála toho, že prožiji nudný život jako má matka, až jsem zašla do extrému a padla do spárů člověka, který se ženám vysmívá a nezdráhá se je uhodit. Vím to a stydím se. On žije svůj sen, obyčejný život. Já jsem našla vnitřní uspokojení, kterého se nechci vzdát. Má mě sice v hrsti, zažívám vydírání i bolest, ale vím, že bych těžko hledala někoho, kdo by mi dopřál to samé. Jsem stejně závislá jako narkoman nebo alkoholik.

Spousta lidí by řekla, že nemám pud sebezáchovy. Mám. Mně sice výbušný vztah vyhovuje, ale děti bych do takového prostředí nepřivedla. Už jsem se vnitřně smířila s tím, že zůstanu bezdětná. S čistým svědomím se vzdám role rodiče, ale vášnivý vztah jen tak neopustím.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.