„Já sama si nerozumím. Vždycky jsem ráda cestovala, projela jsem sama a pak i s manželem půlku světa. A nebyla jsem jen klasický hotelový a plážový typ, někdy jsem vyrazila jen s batůžkem do divočiny,“ vypráví na začátku Romana (35). „I proto mě velmi překvapilo, jakmile jsem zjistila, že čekám dítě, zavřela jsem sama sebe dobrovolně doma. Ve svém dokonale čistém prostředí.“ Romanin manžel Karel si myslel, že touha zůstat „v hnízdě“ Romanu po určitém čase přejde. „Doufal, že zůstaneme doma jen první rok Martínkova života. Už si plánoval, jak vyrazíme, až mu bude rok a půl, a užijeme si krásu moře a cestování. Mně stačilo jen ty plány slyšet a osypala jsem se. Nedovedla jsem si představit, jak bych to s ním dělala někde u moře – jak ho ochránit v cizím prostředí, jak ho uhlídat, aby se nenapil tamní vody, jak udržet dostatečnou hygienu.“

Mohlo by vás zajímat: Cestování: S dětmi k moři - ano, nebo ne? nebo Co si zabalit na dovolenou k moři

Romana se vždy snažila téma dovolená přeskočit a děsila se toho, až ten čas přijde. „První rok jsem manžela přesvědčila. Martínek byl stále nemocný, a tak nebyl problém mu to nějak objektivně vysvětlit. Teď už tak nějak podvědomě tuším, že ty jeho nemoci má na svědomí ta moje přehnaná sterilita. Ale přiznat si to nahlas nedokážu,“ svěřuje se dále Romana. Další rok už bylo mnohem těžší přimět manžela, aby se dovolené vzdal. „Zvláště proto, že se k němu přidali naši kamarádi, kterým se narodila dvojčata. A společně naplánovali cestu do Itálie. Nechápala jsem to, vždyť těm dvojčátkům bylo jen půl roku.“

Romana nechápala, s jakou bezstarostností se její nejlepší kamarádka chce vydat na cesty s dvěma malými dětmi. „Mně stačilo o tom jen přemýšlet a vůbec jsem nevěděla, kde bych začala s balením. Jen představa, co všechno za léky budu muset sehnat, kolik zásob jídla a vody pro malého, kolik oblečení, mě strašně děsila. A ona neplánovala skoro nic. Prý vezme pár plínek a sunar a zbytek dokoupí na místě.“ Romanu nikdo nechápal. Kamarádka ji dokonce nazvala hysterkou a manžel se také divil, proč se děsí cesty do Itálie. „Martínek byl navíc zlaté a hodné dítě. Určitě by se mu tam líbilo, ale já jsem to prostě nedokázala překonat.“

Wikipedie popisuje fobii jako úzkostnou poruchu charakterizovanou chorobným, bezdůvodným strachem z věcí, situací nebo lidí. Takový strach pak může dotyčného naprosto ochromit a negativně ovlivnit jeho každodenní fungování. Objevit se mohou typické příznaky jako bušení srdce, pocení, mdloby, nevolnost a zvracení a další psychické či fyzické obtíže. Postižený si uvědomuje, že strach je bezdůvodný, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Dosud je známo přes pět set druhů fobií.

Z cesty nakonec sešlo, protože Romana zjistila, že je v jiném stavu. „Tak trochu jsem to plánovala, i když jsme s manželem mluvili o tom, že nám jedno dítě bude stačit. Byla to taková moje pojistka.“ Romanin manžel si ten rok vyjel na čistě pánskou jízdu a díky tomu byl spokojený. S druhým dítětem se ale Romanin strach a úzkost ještě zdvojnásobily. „Čekala jsem, že třeba budu tak zaneprázdněná a unavená, že přestanu řešit hlouposti a začnu toužit po odpočinku. Jenže bylo to horší. Pomalu jsem si ani nedokázala představit, že vůbec třeba vyjedeme k manželovým nebo mým rodičům na víkend. Jen jsem si to představila a rozbolela mě hlava, omdlívala jsem a nemohla se přestat třást.“ V tu chvíli zakročil manžel a pomohl Romaně sehnat odbornou pomoc. „Vyhráno nemám, ale vím, že mám problém. A snažím se ho krůček po krůčku řešit. Už letos vyjede můj syn na dovolenou jenom s tátou. Tedy jestli to zvládnu a pustím ho,“ říká nakonec Romana.

Máte podobnou zkušenost se strachem z cestování? Znáte někoho, kdo by trpěl tak silnou fobií?