Příběh Eriky: "Myslel si, že jsem anděl."

Pracuji jako zdravotní sestra a filmy typu Anglický pacient, kdy vznikne romantická láska mezi ošetřovatelkou a nemocným, mi připadají hodně přitažené za vlasy. Když Mariana ošetřovala v televizi Sandokana, nahlas jsem se smála už jako malá holka. Ještě bych chápala, že může vzplanout dočasné okouzlení, ale spíš bych předpovídala takovým vztahům špatné konce typu: "zklamaná doktorka Alžběta Čeňková v nemocnici na kraji města."

Pořád tvrdím, že je to téměř nemožné, ale vzhledem ke svému vlastnímu příběhu musím slovo "téměř" podtrhnout. Protože já poznala svého současného přítele na operačním sále. A to jsem si vždycky říkala, jaká jsem profesionálka, a taky že co je v domě, není pro mě. Nebylo mi to nic platné. Když ho přivezli na sál, kde jsem měla směnu jako instrumentářka, byl po bouračce a pod sedativy, připravený ke komplikované operaci nohy. On mě nevnímal, ale já si (všem svým předsevzetím navzdory) všimla, jak je krásný, jaké má prohnuté dlouhatánské řasy a jak se mu rýsují svaly na pažích. Když ho po několika hodinách zákroku kolegyně budila, podíval se jí přes rameno přímo na mě. A já věděla, že se za ním zastavím na pokoji, i kdyby to měl být největší trapas mého života. Tehdy mi řekl, že na mě čeká a že si v první chvíli myslel, že jsem anděl.

Jeho motorku, které se nevzdal, ale nenávidím jako čert. :-)

Příběh Vandy: Svedl mě v horách

Vlastně jsem asi trochu Barbie. Musím přiznat, že mě potkáte spíš v pantoflíčcích s labutěnkou a župánku, než v pohorkách. Jenže to jsem ještě nevěděla, co se mnou dokáže provést okouzlení.

S Tomášem jsem se seznámila přes internetovou Seznamku loni na jaře. Byla jsem single a chtěla jsem to změnit. Strašně se mi líbil na fotce, a tak jsem byla ochotná předstírat, že jsem přesně to, co inzeroval: "Holka do nepohody a každého počasí." Říkala jsem si, že z bosu a aerobiku mám dostatečnou fyzičku na všechno, co po mně bude chtít.

Nakoupila jsem za vydatné pomoci kamarádek out-doorové vybavení a souhlasila s výpravou do jeskyně, jako by se nechumelilo. O pár hodin později jsem brečela, totálně vyčerpaná, zablácená, odřená a na pokraji sil. Navíc se začalo opravdu výrazně zhoršovat počasí. Byla klika, že měl v těch horách chatu nějaký jeho kamarád. Poslední kilometr už mě Tomáš nesl na zádech. Kamarád byl naštěstí doma a společnými silami mě dali trochu do pořádku. Seděla jsem pak nahoře v pokojíčku a hrozně se styděla. On tam ale přišel večer za mnou, zeptat se, jak se mi daří.

Všechno jsem mu vyklopila, omluvila se a myslela, že odejde. Odcházel až ráno. To už jsem se pár hodin dívala, jak spí. Věděla jsem instinktivně, že máme jen tuhle noc, že hledá opravdu úplně jinou holku. A nepletla jsem se. Jsem už vdaná, svého muže miluju, ale Tomáš mi zůstal jako úžasná vzpomínka.

Příběh Kristýny: Vřískala jsem na něj, že se zbláznil

Právě mi vjel do cesty s kamionem a jestli se něco v příručkách autoškoly popisuje jako "bránění protijedoucím vozidlům v plynulém provozu", tak tohle. Byla jsem vzteky bez sebe. Už tak jsem měla zpoždění na důležitou prezentaci a za sebou ráno blbec. Zaspala jsem, nešly mi učesat vlasy a na odchodu z domu jsem si zatrhla punčocháče. Bezva.

Teď tohle macho s kamionem, které si myslí, že mu patří svět. Zlostně jsem zašlápla brzdu a vyletěla ze své "nákupní tašky na kolečkách" jako střela. Vřískala jsem nahoru do okénka řidiče, co si to dovoluje, a myslím, že jsem přidala i hodně jadrné slovo. On otevřel dvířka a seskočil dolů. Změřil si mě přimhouřenýma očima jako mlsný kocour - za to bych mu klidně jednu rovnou natankovala - jenže pak se usmál a řekl: "Pojď na kafe, bublinko vzteklá." A měl mě. Má mě doteď, jsou to už dva roky.