Past
Šest let jsem žila s mužem, co mě bil. Dlouho jsem svému okolí zapírala, že by se mi něco takového dělo. Naopak. Přítele jsem omlouvala a vinila jsem se z jeho amoků a záchvatů vzteku. Časem jsem otupěla a přišlo mi normální, že jsem každé ráno stála u zrcadla a make-upem maskovala modřiny. V létě jsem nosila jen kalhoty a vršky s dlouhým rukávem, aby nikdo neviděl podlitiny. Dva roky toho vztahu si vůbec nepamatuji. Bylo to těžké období a na všechno jsem rezignovala. Pokusila jsem se vztah několikrát ukončit, ale nešlo to. Ovládal mě, uměl se mnou manipulovat. Znal mě moc dobře a věděl, čeho se bojím. Nemohla jsem odejít. Říká se to snadno, ale zažít to je tisíckrát horší. Strach vám nedovolí něco udělat.
Každý večer jsem brečela ve vaně a litovala jsem svých rozhodnutí. Měla jsem plán. Slíbila jsem si, že to s ním přetrpím, vychovám děti a pak se životem skončím. Myslela jsem na to pořád. Schovávala jsem si léky, abych jich měla co nejvíc. Často jsem se dívala z okna a představovala jsem si, jak sedím na parapetu a skáču dolů. Milovala jsem tu úlevu. Neudělala jsem to kvůli dětem. Byla jsem hloupá, že jsem nedokázala odejít.
Pořád spolu
Všechno se změnilo jedno ráno, kdy jsem muže nechtěně vzbudila. Byl vzteklý. Srazil mě ze schodů, kopal do mě, bil mě do břicha a do hlavy, dával mi pěsti do žeber. Chytil mě za vlasy a mlátil mi hlavou o zem. Ztratila jsem vědomí. Probrala jsem se po pár minutách, on se sprchoval. Potichu jsem popadla děti a utekla jsem k rodičům. Všechno jsem jim řekla. Donutili mě jít na policii. Následovala cesta do nemocnice a výslech na kriminálce. Muž skončil ve vazbě a já čekala, že se mi konečně uleví. Možná, trošku. Bojím se ale pořád. Podvědomě se chovám podle něj. Říkám si, co by ho naštvalo. Zlobil by se. Nic se vlastně nezměnilo. Jen není vedle mě. Jsem zoufalá.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.