Porod není nemoc

Bydlíme na vesnici. Nelíbí se mi tady a s příchodem dítěte jsem se dostala do ještě větší izolace. Už několik měsíců jsem sama jen se synem, s problémy a depresemi. Přítel je na mě zlý a hrubý. Vadí mu na mně úplně všechno. I to, co říkám a dělám. Vyčítá mi, že jsem po porodu tlustá. Nadává mi, ponižuje mě a srovnává mě s o dvacet let mladšími dívkami. Denně poslouchám, že by život se štíhlou kráskou byl mnohem lepší, ale on musí trpět vedle takového ošklivého a neschopného blázna. Nevím, co se děje. Nemyslím si, že by to se mnou bylo tak zlé.

Bohužel jsem synka nekojila. Neměla jsem od přítele dostatečnou podporu. Hned po mém návratu z porodnice jsem se musela naplno zapojit. Vařila jsem a starala se o zvířata kolem domu. Byla jsem vyděšená a bolelo mě celé tělo. Prožívala jsem velmi těžké období a kojení jsem rovnou vzdala. Bude mě to mrzet do konce života. Nedostala jsem ze sebe skoro ani kapku. Za všechno mohl stres.

Ženská k ničemu

Mám pocit, že se řítím do skutečného bláznovství. Skoro nejím, hýbu se a denně se vážím. Váha stojí na místě a urážky se každý den stupňují. Dostala jsem od přítele ultimátum. Do půl roku se musím všech kilogramů navíc zbavit. Čas se mi krátí a ručička je pořád hodně vysoko. Je toho spousta, dělám špatně skoro všechno. Nemám sílu to všechno rozepisovat. Mám strach z lidí, stydím se za sebe, vím, že jsem nula, přítel mě o tom přesvědčil. Bojím se navazovat kontakty s maminkami, nikam se synem nechodím. Mám strach z nemocí, doma bych to nezvládla. Potřebovala bych citlivého přítele nebo kamarádku, se kterou bych si mohla psát. Snažila jsem se spřízněnou duši najít přes internet. Dopisování by mi mohlo ulevit. Bohužel se nikdo neozval.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.