Máma v nouzi
Je mi čtyřiadvacet let, mám dlouhodobý vztah a roční dítě. Dva měsíce zpátky jsem k sobě do bytu vzala svoji mámu. Přišla o bydlení a prosila mě o pomoc. Nelíbilo se mi, že všechny peníze propila se svým partnerem, ale nenechám žít matku na ulici. Byla jsem si jistá, že se u nás její chování zlepší. Nepije a dušuje se, že si konečně najde práci, aby se mohla brzy postavit na vlastní nohy. Má invalidní důchod a vyžije z něj, ale mně na domácnost nic nedává. A s hledáním práce to nepřehání. Dohodila jsem jí už tři brigády, ale vždycky si najde něco, co jí na té práci vadí.
Sliby chyby
Doma se ale činí. Komanduje mě a řídila by chod celé domácnosti. Mluví mi do toho, kdy a čím mám syna krmit, jak uklízet, kdy chodit spát, kam vyrazit na procházku, co vařit. S přítelem nemám žádné soukromí. Vleze i do ložnice. Nevím, co dál. Takhle to dál nejde a já svoji vlastní mámu začínám nesnášet. Jsem na přítele podrážděná, on na mě taky. Radši je celé dny v práci. Nemáme klid ani o víkendu. Máma nikam nechodí, je pořád zalezlá doma a špicluje. Nechci jí ublížit nebo ji vyhnat, ale mám právo na svůj vlastní život. Zkoušela jsem si s ní o tom promluvit, pokaždé mi naslibuje hory doly, hledání práce a osamostatnění, ale po pár dnech o ničem neví a všechno je při starém. Přítel se zatím drží zpátky, ale začínám se bát, že se jednoho dne sbalí a zmizí.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
