V galerii najdete tipy, jak ustát společné bydlení.
Chaos
Přiznávám, že začínám mít deprese z tchyně. Bydlíme u ní s ročním synem. Ta ženská je neskutečně líná a leze mi to na nervy. Ani ji nenapadne něco doma udělat nebo poklidit. Stará se jenom o nádobí. Špína je úplně všude. V každé místnosti jsou nastrkané drobnosti, které nikdy nevyužije. A všichni doma chodí v botech. Začínám na ni mít averzi. Nejsem na úklid pedant, ale tohle je moc. Nebaví mě koukat se na to. Syn začíná chodit a všechno bere do ruky a strká do pusy. Snažila jsem se to změnit, ale dlouho mě to nebavilo, když se ke mně nikdo nepřidal. Vytírala jsem a tchyně jen procedila, že je to zbytečné. Když uklidím, po pár dnech to není vůbec znát. Všude cpe svoje věci a není doma řád. Působí to tam chaoticky. Bavila jsem s ní o tom. Nechtěla jsem ji urazit, je to přece matka mého manžela a bydlíme u ní, ale stejně to nikam nevedlo.
Budoucnost
Čekáme s manželem na volný obecní byt. Do města muž jít nechce kvůli drahým nájmům. Za každou cenu chce zůstat na vesnici, kde je klid. Je pravda, že tady je to mnohem levnější. Nikdo ale neví, kdy se něco uvolní. Připadá mi, že mu bydlení s matkou ani moc nevadí. Chtěli jsme jít do bytu a stavět vlastní dům, ale z toho už taky pomalu couvá. Zblázním se. Nadhodil, že bychom mohli s tchyní vydržet do kolaudace našeho vysněného domu. Ještě ale nemáme ani parcelu. Přemýšlela jsem, že bych od manžela odešla. Mně ani synovi se nevěnuje. Pořád sedí u her nebo je na zahradě. Nic tam nedělá, jen posedává a dívá se do prázdna. Visí na telefonu nebo leží u televize. Když na něj mluvím, ignoruje mě.
Já jsem s malým celé dny doma nebo se procházíme po vesnici. Nevím, jestli má náš vztah nějaký smysl. Miluji ho, ale psychicky už to nezvládám. Kéž by mi někdo poradil, jestli je v takovém vztahu naděje.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
