V galerii najdete tipy, jak si vyšetřit trošku času pro sebe.

Cesta zpátky

Žárlím na manžela. Máme doma tříletá dvojčata a cítím se jako jejich otrok. Dala bych jim všechno na světě, ale když vidím manžela jít do práce, šílím. Je mi smutno, že jsem přišla o veškerou svobodu. Tráví čas se svými kolegy, hraje si na tabletu, povídá si se sousedy, chodí do města, každý den jezdí vlakem a potkává se s lidmi. Vadí mi to. Závidím mu to. Nikdo si neumí představit, jak ráda bych si to s ním na týden vyměnila.

Na místě

Cítím se psychicky na dně, pokouší se o mě deprese. Kdybych se po porodu dala do kupy, měla bych vyšší sebevědomí, ale za ty tři roky jsem neshodila skoro nic. Mám velkou nadváhu a vypadám zanedbaně. Dvě děti mi dávají hodně zabrat. Trápí mě rozházené hormony, mám obličej samý pupínek a věčně mastné vlasy. Jsem nula. Nemám ani kamarádku, které bych se mohla vypovídat. Není kde vzít čas na setkání.

Čekám, že mi manžel brzy oznámí poměr. Nedivila bych se mu. Vypadám hrozně. A do toho moje depresivní nálady, kdy rezignuji na život a žárlím na to, že dře od rána do večera a vydělává peníze. Přemýšlela jsem o psychologovi, ale s tím muž nesouhlasí. Kdyby se dozvěděl, že to dělám za jeho zády, měl by mě za blázna. Bojím se, že si uvědomí, co jsem za trosku. Dřív nebo později mě opustí. Cítím, že se to blíží. Možná se mu nehnusím jako matka jeho dětí, ale jako žena a partnerka jsem totálně propadla a zklamala.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.