V galerii najdete jednoduché tipy, jak si každý den ukrojit kousek času pro sebe.
Dva roky
Je mi devětadvacet let a řeším ohromné dilema. Bojím se, že když se rozhodnu špatně, zkazím život sobě i dětem. Mám dva syny. Tříletý je z předchozího vztahu a ročního mám se současným přítelem. Pro prcky bych udělala všechno na světě, ale trpím ve vztahu. Nevydržím být s mužem víc jako dva roky. To je strop, přes který jsem se ještě nikdy nedostala. Je to pokaždé stejné. Láska vyprchá, spadneme do stereotypu a odcizíme se. Dokud jsem byla v životě sama za sebe, bylo mi to jedno. Teď ale cítím velkou zodpovědnost za děti. Nechci jim zkazit život. S partnerem se blížíme dvouleté hranici a já vím, že je to tu zase. Poznám ten moment. Nejsem do něj zamilovaná, nepřitahuje mě, štve mě, hádáme se. Je to ale skvělý táta, stará se o nás a dává najevo, jak moc nás miluje. On i jeho rodiče přijali i mého staršího synka za vlastního. Na první pohled je všechno perfektní, ale já jsem nešťastná.
Jiný
Našla jsem si milence. Miluji ho a jsem s ním nesmírně šťastná. Cítím lásku všude kolem sebe. Bere mě i s dětmi. Říkám si, jestli to není zase jenom poblouznění, co za dva roky odezní. Nevím, co mám dělat. Nechci dětem brát otce, kterého zbožňují. Pochybuji, že by ode mě bylo fér upřednostnit vlastní city. Co je dětem po tom, že se jejich máma zamilovala. Těžce by to dozajista nesli i rodiče přítele.
Z každého kousek
Nemůžu se zaručit sama za sebe. Vím, že mě muži po čase omrzí. Srdce mi říká, abych šla za štěstím, ale rozum protestuje. Přítel je dobrý táta, zařídí, co je potřeba, ale je vzteklý a věčně nevrlý. Milenec vlastní jen malý byt a nemá ani řidičák, ale je to kliďas a cítím se s ním v bezpečí. Každý má něco, ale oba si nechat nemůžu.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
