Milena: Po smrti manžela jsem bezradná, matka s tchyní mají jasno

Zdroj: shutterstock
Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Zemřel mi manžel a já zůstala na syna sama. Je to hodně čerstvé, ale všichni moji příbuzní už mají jasno, jak se mám k životu postavit. 

V galerii najdete seznam toho, co je třeba stihnout do padesáti let. 

Konec 

Jsou to teprve dva týdny. Zabil se mi manžel v autě. Od té doby do mě moje matka hučí, abych se vzpamatovala a netruchlila, protože si za svoji smrt mohl sám. Byl prý nezodpovědný a špatně řídil. Nejhorší je, když mi předhodí, že můj muž za smutek ani nestojí. Je pravda, že nehodu způsobil. Naštěstí ale nikoho jiného nezabil. Neznamená to přece, že nebudu smutnit. 

Plány druhých 

Jsem špatná z toho, že syn bude vyrůstat bez otce. Moje matka se do manžela navážela i za jeho života, ale zvykla jsem si na to. Teď je to mnohem horší. Je mi hrozně, beru léky na uklidnění a ona nemá slitování. Pořád do mě šije. Straší mě, že manželova rodina, na kterou posazuje, mě nikdy neměla ráda a teď se mi budou snažit syna vzít a mít ho ve své péči. Nevěřila jsem jí. Brala jsem to jako jenom další nenávistné drby. 

Před pár dny jsem se ale od švagrové dozvěděla, že si tchyně přeje, abych šla co nejdřív do práce. Pod záminkou, že mám bez muže málo peněz a ona se o mého syna s radostí postará. Já přijdu na jiné myšlenky v kanceláři a ona během hlídání. Je mi špatně psychicky i fyzicky. Nemůžu si o svých pocitech s nikým popovídat a ještě musím řešit tak ubohé útoky. Syna si samozřejmě vzít nenechám, kvůli penězům se radši uskromním, ale stejně se bojím, co bude dál. 

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky