V galerii najdete tipy, jak se poprat se změnami po porodu.
Dítě na obtíž
Prožila jsem hlubokovou depresi po porodu. Nezažila jsem nic horšího, nejšílenější chvíle v mém životě. Po porodu syna jsem byla šťastná jako každá maminka, ale nadšení bylo den ode dne méně. Vnímala jsem jenom pláč a řev. Syn nespal v noci ani přes den. Po příchodu domů začalo opravdové peklo. Byl to boj a já jsem prohrávala na plné čáře. Padala jsem únavou a vyčerpáním, byla jsem nervózní a cítila jsem tíživou samotu. Nejtěžší chvíle přišly čtyři měsíce od porodu. Bylo to tak vážné, že musel přítel přerušit práci a zůstat se mnou doma. Měla jsem z dítěte panickou hrůzu a odmítala jsem s ním zůstat v jedné místnosti sama. Nedokázala jsem k němu v noci vstávat a chtěla jsem celý den prospat.
Jen se syn probral a začal brečet, popadly mě myšlenky na sebevraždu. Cítila jsem, že mateřství je ohromný omyl. Porodit byla chyba. V hlavě jsem spřádala plány, jak bych synovi mohla ublížit. Křičela jsem, byla jsem hysterická a alergická na každý zvuk. Přítel mě takhle agresivní nikdy předtím neviděl.
Nikdy víc
Nikdo kromě něj to neví, úspěšně to tajím. Tenkrát jsem se bála se svěřit a dnes se za svoje chování stydím. Vím, že se to občas děje. Synovi bude příští měsíc rok a jsem do něj blázen. Užívám si každý den s ním. Mrzí mě, že jsem si první měsíce s dítětem nevychutnala kvůli depresi. Další dítě už nechci. Měli jsme sice v plánu dvě, ale to peklo bych znovu neustála. Vím, co by mě čekalo. O to je to horší. Přítel chápe moje obavy. Neřekl mi to do očí, ale myslím, že se taky bojí.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
