V galerii najdete tipy, jak na společné bydlení.
Nový život
Přestěhovali jsme se z Brna na vesnici. Prodali jsme ve městě velký byt a koupili jsme si dům o pětadvacet kilometrů dál. Bohužel nezvládám sousedské vztahy. Je to menší satelit, jsou tu hlavně mladé rodiny většinou z Brna. Překvapuje mě, že se chtějí pořád družit a scházet. Nemám problém prohodit s někým pár slov, ale opakuje se to každý víkend a někdy i v týdnu. Chtěla jsem mimo město, abych měla konečně klid. Nebaví mě celé odpoledne někde vysedávat. Manželovi je to jedno. Z práce přijíždí až večer a občas je služebně pryč i o víkendu.
Parazit
Ze všeho nejvíc mi vadí dcera sousedů. Leze k nám několikrát za den a šmejdí po domě. Kouká, kde co máme. Když si myslí, že ji nikdo nevidí, vleze i do koupelny a do ložnice. Nedá se vyhodit. Je otravná. Moje děti jsou malé a hrají si s ní, ale ona je jenom komanduje. Dnes mi známá řekla, že se matkou té holčičky občas baví. Stěžovala si, jak jsou moje děti nevychované. To mě vytočilo. Tomu dítěti je teprve devět let a už nás pomlouvá. Nechci ji u nás víckrát vidět. Její rodiče se nezajímají, kde je. Jsou rádi, že se o ni nemusí chvíli starat. Drby od dcerky jsou jim ale dobré.
Hned při další návštěvě jsem jí řekla, aby k nám už nechodila. Samozřejmě doma hned žalovala a sousedi nás od té doby ani nezdraví. Očekávala bych, že se aspoň přijdou zeptat, kde je problém. Nic. Prostě jsem si dovolila klepnout přes prsty jejich rozmazlenou holku. Mrzí mě, že jsme obklopení takovými sousedy. Bohužel nemáme tolik peněz, abychom bydleli blízko města a s mnohem větším pozemkem. Takhle každý vidí každému do oken.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
