V galerii najdete tipy, jak na společné bydlení.
Možnost úniku
S přítelem máme roční dceru. Když jsme spolu začali chodit, nenapadlo mě, že se všechno seběhne tak moc rychle. Otěhotněla jsem po pár týdnech. Chtěla jsem si užívat a muže lépe poznat, ale na to nebyl čas. Do života se nám připletlo dítě. V dobrém. Neváhala jsem ani minutu a s přítelem jsme se sestěhovali. Připadala jsem si silná, o domácnost se přece umím postarat a starost o muže zvládnu levou zadní. Pro přítele to ale byla první zkušenost a po třiceti letech opustil maminčinu náruč. Mají doma hodně volná pravidla, s tím u mě pohořel. Nekupovala jsem mu alkohol a nepodstrojovala mu. Když nedostal to, co vyžadoval, utekl zpátky k matce. Čtyři dny se neozval a nezajímal se o dceru. Nedoprošovala jsem se.
Tam a zase zpátky
Opakovalo se to už šestkrát a přestává mě to bavit. Myslím, že je zbytečné čekat na změnu. Jsem už tak moc zklamaná, že mu stejně nikdy neodpustím. Navěky ze sebe husu dělat nenechám. Poslouchá svoji matku na slovo. Ta ho proti mně očkuje a pomlouvá i moji dceru. Hází špínu na bezbranné roční dítě. Když chce muž pivo, donese mu ho. Když chce klid, dopřeje mu ho. Mám pocit, že by mu i naklepala polštář a ráno ho budila s teplým kakaem a čerstvými buchtami.
Budoucnost
Bojím se s přítelem bavit o maličkostech. Má u matky zázemí. Když se mu něco znelíbí nebo cítí nepohodlí, zdrhne tam. Po tom, co se to mezi námi uklidní, přileze zpátky. Mám pocit, že mám na krku dvě děti. Chová se hloupě. Nemůže před problémy utíkat. Nebo lépe řečeno před zodpovědností, ke které se s dítětem zavázal.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
