Ingrid: V porodnici něco pokazili a já mám teď postižené dítě. Čekám na zázrak

Změny po porodu
Změny po porodu
Zdroj: Shutterstock
Změny po porodu

Z těhotenství jsem byla nadšená a nepřipouštěla jsem si, že by se mohlo něco pokazit. Vyhlížíme každý synův pokrok a doufáme, že nebude jeho postižení příliš zásadní.

Po porodu přijde spousta změn, připravte se na ně. Inspiraci najdete v galerii.

Čas

Toužila jsem po miminku a po třech letech snažení se nám to konečně povedlo. První měsíce jsem trpěla jako zvíře, bylo mi zle, maso jsem nemohla ani cítit. Nevadilo mi to. Byla jsem šťastná, že jsem těhotná. Ve čtvrtém měsíci se to ustálilo a zlobil mě jen vysoký tlak. V den porodu jsem začala mít bolesti s odstupem deseti minut a lehce jsem krvácela. Na nic jsem nečekala a vydala se do porodnice. Sestřička mě zběžně prohlédla a zkontrolovala, jestli jsem dost otevřená. Porodu nic nenasvědčovalo a doktor mě ujistil, že porodím až druhý den. Nechtěla jsem se zdržovat v nemocnici a jela jsem zpátky domů.

Na poslední chvíli

Po třech hodinách jsem nemohla bolesti vydržet a praskla mi plodová voda. Manžel mě naložil do auta a vydali jsme se do porodnice. Posadili mě na monitor a sledovali pohyby. Najednou byl všude kolem mě zmatek, přiřítil se doktor a vzal mě na ultrazvuk. Bylo to tak rychlé, že si vzpomínám jen matně. Položili mě na lehátko a vezli na porodní sál. Nikdo se o mě nezajímal a zaslechla jsem jen něco o akutní sekci.

Strach

Po probuzení jsem ležela v pokoji a vedle postele se choulil přítel. Dítě museli odvézt do Prahy. Nebilo mu srdíčko a nedýchal. Museli ho oživovat a nebylo jisté, jestli přežije noc. Zabojoval, ale byl dvanáct dnů v umělém spánku. Měl infekci, febrilní křeče, epilepsii a nedokázal přijmout tekutou stravu. Po měsíci obav nám řekli, že má poškozený mozek a bude celý život upoutaný na lůžko. Doporučili nám umístění do specializovaného ústavu a po čase zkusit počít znovu.

Naděje

Bylo to moje vytoužené dítě, neodložila bych ho. Máme ho doma. Na šesti měsících si začíná broukat a snaží se držet hlavičku ve vzduchu. Na rehabilitaci nám sestry dodávají naději a věří, že jednou bude chodit. Na každý pokrok si musíme bohužel počkat, někdy i v řádu let.

Mám strach, že tu permanentní péči o něj nezvládnu. Těšila jsem se na něj a na jeho první úsměv a upřímné řehtání. Na to ale zatím čekám marně.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky