Marná snaha
Staráme se s mužem o moje tři děti, které mám z předchozího vztahu. Oba ale toužíme po společném přírůstku. Za poslední roky se nám několikrát zadařilo, bohužel to skončilo během pár týdnů jako samovolný potrat. Párkrát šlo o zamlklé těhotenství. O třech takových případech partner ví. Od začátku jsem cítila, že je něco špatně. Neřekla jsem mu to a trápila se sama. Nemám sílu to s ním pokaždé sdílet. Teď jsem v desátém týdnu. Na jednu stranu mám radost, protože jsme se nikdy nedostali tak daleko, na druhou jsem opět měla dobře známé pocity, které nevěstily nic dobrého. Dnes mi doktor oznámil, že se plod přestal vyvíjet. Ukončení těhotenství je nevyhnutelné. Nevím, jak to mám partnerovi oznámit. Ptal se mě, ale jen jsem mu odsekla, že je všechno v pořádku. Snížila jsem se ke lži.
Podpora na baterky
Připadám si jako bestie, ale jen těžko by se do mě dokázal vcítit. Posledně byl naštvaný. Má na mě zvláštní otázky. Připadám si, že mi nevěří. Podezřívá mě. Jako by nechápal, že neumím ovlivnit, co se mi děje v těle. Začínám být vynervovaná a necítím se psychicky dobře. Neberu si fotky z ultrazvuku, aby je doma nenašel. Bojím se jeho dotazů a jeho vzteku. Už nikdy nechci zažít ten den, kdy vezmeme snímek, zmačkáme ho a vyhodíme do koše. Cítím, že se nám počít a donosit nepodaří. Nechci chodit na záchod a se strachem usedat, jestli zase náhodou nekrvácím. Na ultrazvuky a kontroly chodím jako tělo bez duše. Štěstí, že naši blízcí o mém trápení netuší. Za dva dny mě čeká revize a už teď mám sevřený žaludek.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
