Společné bydlení je velký krok. Připravte se na něj. Tipy najdete v galerii.

Každý sám

Už dva roky jsem ve vztahu s přítelem a máme spolu desetiměsíční dcerku. Bohužel řešíme velký problém s bydlením. Já bydlím ve městě se dvěma dcerami. Jedna je naše společná, starší je jen moje z předchozího vztahu. Přítel bydlí na vesnici u svých rodičů asi padesát kilometrů od nás. Musí tam být každý měsíc minimálně dva týdny kvůli dětem, které má se svou bývalou ženou. Domluvili se na střídavé péči a přítel je chce vychovávat právě tam.

Je mi dvaatřicet let a už jsem se stěhovala asi patnáctkrát. Jednou mi pronajímatel vypověděl smlouvu, jindy mi náklady přerostly přes hlavu, pak jsem se přesunula za prací. Teď jsem konečně spokojená. Líbí se mi, jak a kde žijeme. Na všechno, co mám, jsem si vydělala. Jsem na sebe pyšná. Mám tu i pár známých a rodinu hned za městem.

Nátlak

Přítel na mě tlačí, abych se nastěhovala k němu na vesnici a pustila byt. Má nedaleko od svých rodičů svůj vlastní domek, který je teď prázdný. Chce se mnou žít pod jednou střechou, konečně. Já se ale nechci vzdát města a všeho, co jsem si vydřela. Nic tam není, zábava, obchody, zázemí pro děti. Musela bych opustit byt, na který mám smlouvu od města. Ani dceři se to nelíbí, ztratila by kamarády. Přítel je ale nekompromisní. Za námi do malého krcálku jít nechce. Dal mi nůž na krk - stěhování nebo rozchod. Nevím, co mám dělat. Krach vztahu kvůli bydlení mi přijde malicherný. Nepodřídím se mu. Vím, že na vesnici bych nebyla šťastná. Když bychom se pohádali, neměla bych ani kam utéct.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.