Nahlédněte do galerie a seznamte se se změnami, které vás po porodu neminou.
Pád
Osm let jsme se s manželem snažili o dítě, byl to náš sen. Neumím popsat návaly štěstí a radosti, které jsem zažívala, když jsme si po šesti dnech v porodnici nesli domů Violet. První týden jsem si připadala jako nadčlověk. Zvládala jsem starost o dcerku, uklízela jsem, oháněla jsem se u plotny a stačilo mi jen pár hodin spánku. Cítila jsem se skvěle a měla jsem spoustu energie.
Druhý týden jsem začala být roztržitá. Nevěděla jsem, která bije. Neměla jsem pojem o čase a o tom, co se dělo před pár minutami. Třetí týden na mě dolehl splín a přesvědčení, že jsem neschopná matka. Ruce mě neposlouchaly a často musel zasáhnout manžel. Ani on ale nebyl ve střehu celou noc.
Klid
Dcerka se probudila necelou hodinku po krmení a začala brečet. Přísahala bych, že jsem jí neublížila. Rozplakala se na celé kolo a nemohla jsem ji utišit. Byla jsem rozespalá a vyčerpaná. Neměla jsem sílu zjišťovat, co jí je. Zoufalá jsem s ní zatřepala a ona se zničehonic uklidnila. V duchu jsem si pogratulovala a šla si lehnout. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem zažehnala krizi a bezdůvodný řev.
Prázdno
O pět hodin později mě probudil manžel. Panikařil a křičel, že malá nedýchá a je prochladlá. Nevím, co se stalo. V péči psychiatrů jsem byla tři měsíce. Diagnostikovali mi poporodní depresi a "přišili" mi zabití dcery. Z nemocnice jsem šla rovnou do soudní síně a k rozvodovému právníkovi. Nevzpomínám si, co se tu noc dělo. S jistotou vím jen to, že naše holčička už tu mojí vinou není. Nebuďte malicherní a cítíte-li se bezmocně, vyhledejte pomoc. Jen ať se nestane další neštěstí.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
