Snažím se o komunikaci
Jeho rodina bydlí na vesnici. Partner jezdí se svýma dětmi na narozeninové oslavy, Silvestra, svoje narozeniny, i vánoční svátky od 25. prosince. Když tam je, volá mi jen, když jede do města, nebo mi volá někde daleko od nich. Nemůže moc mluvit o tom, co potřebujeme probrat. Takže skoro spolu nemluvíme. Jak se máme, co jsme dělali a tím končíme, někdy ani to ne. Doma je jen jednou za měsíc a to o víkendu. Párkrát jsem tam byla na víkend i delší dobu, pomáhala v kuchyni, nebo na zahradě, snažila jsme se s nimi navázat konverzaci, ale prostě to nejde. Snažím se, aby jim koupil správný dárek na narozeniny či Vánoce, ale oni mým dětem nic nikdy nekoupí.
Časté neshody
Ani blbý bonbóny. Přestala jsem tam jezdit a nechci tam už jezdit. Partner to nebere zrovna dobře, ale že nevychází se mnou, tak to ještě beru, ale že to odnáší i děti, to mě štve. Jsou dost živé, a s partnerem chceme, aby byly vychovávaný tak jako my, bohužel jeho rodina spíše bere tu moderní metodu. Kvůli tomu jsou časté neshody a nemáme se poměrně o čem bavit.
Chci být partnerka se vším všudy
Jeho děti sem nechodí, jen když nejsme doma, tak jeho nejmladší k nám jezdí na víkendy, ale prochází pubertou, takže je to dost náročné. Snažila jsem se s ním o tom promluvit, ale prý mu jeho děti nic neřekly, že by měly něco proti mě, nebo jeho rodina. Myslím, že mi lže v tomhle tom. Ale pak se mi nemůže divit, že tam nechci jezdit. Chci být partnerka se vším všudy a ne jen partnerka v naší domácnosti a jinde spíš jen ta, co s ním bydlí a co mu vaří atd. Moje rodina bere nejmladší dítě partnera, jako kdyby bylo moje.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
