Z života v luxusu se lze na dno dostat velmi snadno a rychle.

Byla jsem chudá holka. Nejstarší z pěti sourozenců. Po smrti táty jsem pomáhala mámě s péčí o rodinu, každé léto na brigádě a peníze jsem odevzdávala do rodinného rozpočtu. Studovat vysokou nepřicházelo v úvahu, a tak jsem hned po maturitě na ekonomce nastoupila do práce. Nenáviděla jsem to mámino „chudoba cti netratí“ a z prostředí nuzoty jsem chtěla uniknout o pár pater výš. Práce v účtárně mě nebavila, a tak jsem přijala práci servírky v jednom takzvaném lepším podniku, kterou mi dohodil bývalý spolužák.

Tak jsem se seznámila s Borisem, pohledným podnikatelem, který tam chodil denně na snídani. Byla jsem mu sympatická, párkrát jsme prohodili slovo a já se rozhodla kout železo, dokud bylo žhavé.

Rozpálila jsem ho až ke svatbě a byla jsem v sedmém nebi. Boris byl můj rytíř na bílém koni. Hezký, chytrý, bohatý! Práci jsem okamžitě pověsila na hřebík a začala žít život manželky movitého podnikatele.

Krásná, luxusně zařízená vila s velkou zahradou. Vlastní auto. Dovolené v exotických krajích.

Po třech letech se nám narodila dvojčata, Karel a Anežka, a manžel mi zaplatil pomocnici, abych se neudřela a zůstala stále krásná a svěží. Několik let pohodlí, štěstí a blahobytu. Ale pak přišla rána. Dluhy, dluhy, dluhy. O podstatě manželova podnikání jsem nic nevěděla a ani se neptala. Jenže manžel dluží nejenom bankám, ale i lichvářům a podivným týpkům, kteří nám začali vyhrožovat. Nejhorší, co může matka zažít, je neznámý hlas v telefonu, který straší únosem dětí. Bojím se. Strašně se bojím! Celé noci nespím.

Jsem dětem v patách. Uvažuju o tom, že se s nimi odstěhuju na druhý konec republiky, rozvedu se, změním si jméno. Klidně budu zase chudá, jen aby byly v bezpečí!

Natálie, Olomoucko

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Sňatek s mužem, který je s to zajistit rodinu hlavně po finanční stránce, může být mimořádně lákavý, zvláště pro někoho, kdo dříve nuzoval. Ten Natálčin byl navíc nejen bohatý, ale i hezký a chytrý. Těžko zpětně říci, zda chytrý, nebo spíše vychytralý. Pokud se mu něčeho nedostávalo, pak to byla zřejmě soudnost a pokora. Jinak by se tolik nezadlužil, nebo alespoň lépe volil své věřitele. Žádné stromy však nerostou do nebe, ten Borisův se postupně prorůstal spíše do horoucích pekel.

S podobnými hrozbami se potkává spousta nerozvážných podnikatelů. Jen zřídkakdy se vyplní, přesto je těžké brát je na lehkou váhu. Co kdyby někomu z podivných věřitelů „ruplo v hlavě“.

Natálie se musí zřejmě smířit alespoň s tím, že bude hůř. Bez luxusní vily, auta exotických dovolených se jistě dá žít. V podobných poměrech konečně vyrostla. Jak si ale zajistit klid? Může požádat o policejní ochranu, nejsem si ale jist, zda by ji dostala. Rozvod by mohl být pojistkou, aby nebyla podílnicí na později nadělaných dluzích. Změna jména a azyl na opačném konci republiky je však jen drobnou překážkou pro toho, kdo by jí a jejím dětem chtěl ublížit. Nakonec jí asi nezbude jiná možnost, než doufat v platnost úsloví, že „nic se nejí tak horké, jak se uvaří“!