Lucii bylo už dvacet, ale neměla žádnou známost, a dokonce ani kamarádky, které by jí pomohly překonat bolest ze ztráty matky. A tak se upnula na mě.

„Tati, kam zase jdeš? A kdy se vrátíš? Tati, tys byl v hospodě, cítím z tebe alkohol! Tati, tohle bys jíst neměl, je to nezdravé. Myslím, že bychom měli přejít na vegetariánskou stravu.“

Tyhle a další podobné „pečovatelské“ věty jsem od dcery slýchával skoro denně a začaly mi jít strašně na nervy.

„Lucko, proč nejdeš ven? Zajdi si do kina nebo do divadla, vyjdi si s kamarádkami. Je ti už přes dvacet, tak začni žít svůj vlastní život!“ Jenže dcera se na mě rozzlobila. „Já pro tebe dělám první poslední, ale ty jsi nevděčný sobec!“ Rok po manželčině smrti jsem se seznámil s Alenou a můj život dostal nový náboj. Cítil jsem se svobodný, šťastný, zatímco dcera mě zahrnovala výčitkami. „Udělala jsem večeři, a tys přišel až v deset! Kde jsi zase byl?!“ Alenu jsem před dcerou dlouho zbaběle tajil, přiznám se, že jsem se Lucie bál, ale nakonec jsem se rozhodl pro vlastní život. Lucie mi ztropila scénu. „Jak můžeš vyměnit maminku za takovouhle…“

Marně jsem argumentoval, že jsem nikoho nevyměnil. Maminka je mrtvá. Nikdy na ni nezapomenu, ale život jde dál a já mám Alenu rád. Oženil jsem se s Alenou, a tím jsem dceru defi nitivně přesvědčil, že jsem zrádce. Ano, občas mě ráda uvidí, řekla, jsem přece jen její táta, ale o Aleně nechce ani slyšet. Už uplynulo pět let, dcera je stále svobodná a naše vztahy vlažné až chladné. Občas e-mail, telefonát a obligátní dárky k narozeninám nebo Vánocům. Posílá je poštou. Mrzí mě to hlavně kvůli ní. Jsem šťastný a přál bych to i své dceři, ale zřejmě přes to nejede vlak.

Petr, Soběslav

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka

Lucie přišla o mamku jako téměř dospělá, bohužel však (nejen pro ni) na rodiče silně fixovaná. Je běžné, převezme-li téměř dospělá dcera po matčině smrti roli „paní domu“. Dělá jí dobře, můželi se o otce postarat, do jisté míry si z něj dělá náhradního partnera. Cokoli, co ho vzdaluje, vnímá jako ohrožující; na novou partnerku docela obyčejně žárlí. Petr jí dopřál celý rok na to, aby se mohla vyrovnat s matčinou smrtí. Možná doufal, že si najde partnera. Správně tušil, jak těžké by pro Lucku bylo přijmout jeho novou lásku. Byl natolik moudrý, že se ji s Alenou nesnažil hned seznamovat. Jen se rozhodl žít také vlastní život. Umím si představit, jak jej absence osobních kontaktů s dcerou trápí. Třeba by jí mohl zavolat a pozvat ji na večeři. Těžko říct, zda bude Lucie souhlasit, on by však věděl, že se alespoň pokusil…